Amerika? To už je socialismus

Kde vidíte příčinu krize, v lidech nebo systému?

Vysoká míra hrabivosti ochromila u lidí racionální jednání a dovedla je – makléře, poskytovatele půjček i kupující – ke špatným rozhodnutím v masovém měřítku. Z pohledu jednotlivců se obchody, jež krizi způsobily, jevily zpočátku atraktivně, jenže na agregované úrovni se projevila totální ztráta kontroly: lidé prostě učinili investiční přehmaty v enormním měřítku.

Jak to že na možnost takové krize skoro nikdo neupozorňoval?

Potíž je, že standardní ekonomické modely právě předpokládají lidskou racionalitu. Za normálních okolností je to dobrý výchozí bod. Jenže v podmínkách nestandardních, třeba při panice na trzích, jsou neudržitelné.

Frederik-Paul Schlingemann (*1968)

Přední akademický specialista na finanční trhy se narodil v Nizozemí, od roku 1993 žije v USA. Působil na universitě v Ohiu, nyní přednáší na Pittsburghské univerzitě. S ženou, rovněž původem s Nizozemska, mají dvě děti. Mezi své koníčky řadí lyžování, víno a dobré jídlo. Řídí vozy značky BMW a Audi.

Domníváte se, že kromě jakési nápravy finančního systému potřebujeme i nápravu těch modelů, které tento systém teoreticky vysvětlují?

Tohle určitě není a nebylo zanedbáváno. Je prostě velmi obtížné modelovat iracionální jednání (v porovnání s relativně snadným modelováním racionálního jednání). Existuje vlastně nekonečné množství možností, jak se odchýlit od racionálního konání. Teorie proto staví na předpokladu racionality a teprve posléze se rozšiřují třeba o takzvané behaviorální aspekty. Je snadné říci, a dobře to zní, že lidé nejednají vždy racionálně, avšak mnohem obtížnější je takové chování teoreticky popsat a předpovídat.

Vidíte problém v tom, že se oficiální ekonomie v uplynulých desetiletích až příliš uzavřela do sebe? Že přehlížela třeba psychologické aspekty a nesnažila se propojit s jinými vědami, tedy vyjma matematiky?

Nemyslím, že je to o tom, že bylo moc či málo zrovna matematiky. Ekonomové musí pracovat s rozsáhlým souborem dat a nemají přitom možnost své teorie experimentálně testovat. Biologové mají své laboratoře, své pokusné králíky, ekonomové své pokusné hospodářské systémy nikoli – kontrolované experimenty jsou neuskutečnitelné, nelze testovat alternativy, nelze zkoumat, co by bylo kdyby. I když, ty současné záchranné balíčky jsou do jisté míry řízeným experimentem (smích).

Nemožnost experimentu zřejmě stojí i za tím, proč je obecně poměrně složité předpovídat hospodářský vývoj, a tedy i krize.

Ano, neexistuje nic systémového, co by zaručovalo lepší předpovědi, a má-li někdo zrovna lepší model, je to spíše otázka štěstí. Co se týče přehnaného důrazu na matematiku, patrně tu byl, myslím si však, že mnozí lidé z praxe, kteří činili ona výchozí špatná rozhodnutí – při obchodování, při přebalování cenných papírů – neměli ani ponětí o příslušném riziku. I kdyby matematické modely rizika užívali, zřejmě by jim stejně dobře nerozuměli.

Vidíte omyly hodně na straně jednotlivců. Co selhání organizací, regulačních orgánů?

Po bitvě je každý generál. Je příliš jednoduché soudit zpětně. To souvisí s nemožností testování alternativ v ekonomii. Nevíme, jaký by byl stav ekonomiky, byla-li by regulována více. Nyní často zmiňovaná nedostatečná regulace, na niž se krize svádí, mohla být dost dobře i příčinou enormního hospodářského růstu a nebývalé prosperity uplynulých let. Po „velkých událostech“ vždy následuje nebezpečný politický proces. Po korporátních účetních skandálech Enronu a dalších z přelomu tisíciletí byl přijat přísný Sarbanes-Oxleyho zákon. Ten má ale, kromě pozitiv, své stinné stránky, a to proto, že jedna velikost nepadne všem – některé firmy zákon zbytečně poškodil. Vždy se zdráhám mluvit o nedostatku dohledu…

Míníte tedy, že dohledu není třeba více, ale spíše, že má být efektivnější, lepší?

Ano. Dohled jako takový ale není špatný. Špatná je regulace. Úředníci musí být velmi opatrní, aby věci spíše nezhoršovali.

Očekával jste tak hlubokou krizi?

Ne. Když vám ukáži momentální výnosnost mého penzijního fondu, snadno uvěříte. (smích) Profesoři naší školy (Pittsburghská univerzita, pozn. red.) jsou známí obhajobou pasivního investování. Nechat to víceméně na trhu samotném. Nyní tedy trpíme. Těžko říci, kdy se to zvrátí. Zase, zpětně je příliš jednoduché hodnotit. Ale hledíte-li dopředu, máte-li se pro něco rozhodnout, třeba kdy nakupovat a kdy prodávat, nemáte žádné přesvědčivé vodítko, dle něhož určit, kam se trh vydá. Mnoho investorů je pasivních a mnozí z nich jsou také nepříjemně překvapeni. Důvěra v trhy je silně otřesena. Ekonomiky potřebují reálnou produkci a reálnou poptávku, a proto nyní padají přes palubu.

Je za tím stádní chování?

Ano, důvěry se nedostává v masovém měřítku. Těch osm bilionů záchranných dolarů nepomůže, jestliže na trzích není důvěra.

Domníváte se tedy, že stimuly při současných podmínkách na trzích postrádají smysl?

Ano, pro fungování ekonomiky je důležitější obnovit důvěru investorů i spotřebitelů. To se neděje.

Jak ji obnovit?

Myslím, že jedině tak, že určitá ekonomická opatření půjdou ruku v ruce s obecnější náladou veřejnosti, například s pocitem kýžené změny, jež by mohla přijít s novou Obamovou administrativou. Je to pak více o politice, než o ekonomice. Lidé jsou však situací stále rozčarovaní, vadí jim, že bankéři na Wall Streetu jsou sanováni, dostávají pořád své bonusy, kdežto ti, co už nemají ani na splátky hypotéky, nikoli.

Obamova a Bushova administrativa – pozorujete nějakou změnu v reakci na krizi?

Výraznou nikoliv. Amerika se stále pozvolna, ale jistě mění v socialistickou společnost. Ta opatření, která prováděl Bush, nejsou příliš odlišná od nynějších. Dva prezidenti z opačné strany politického spektra, kteří by se jinak pravděpodobně nemohli shodnout na ničem, pumpují do ekonomiky stamiliardy dolarů. Historicky tomu bylo jinak: republikáni vídávali krizi jako ozdravnou kúru, již nemá cenu nějak úpěnlivě potlačovat, kdežto demokraté ji teprve považovali za něco, co je třeba kurýrovat. Nyní tenhle rozdíl zmizel: o penězích pro ekonomiku nikdo nepochybuje, strany se jen liší v názorech, kam, na jaké projekty, je vydat.

Trhy jsou, zdá se, z Obamy poněkud rozhozené (viz příloha níže). Patrně čekaly mnohem razantnější změnu.

Přehnaná očekávání jsou záludná věc, jelikož se téměř nikdy nenaplní. Zrovna jsem četl nějaký výzkum, který ukazoval, že už historicky se vysoká očekávání v nového prezidenta zpravidla „nepřeklápí“ do výkonnosti trhů poté, co začne úřadovat. Statisticky vyřčeno, korelace je velmi nízká, téměř nulová.

Jsou na místě srovnání s velkou hospodářskou krizí třicátých let?

Srovnání je platné, řekněme, z psychologického hlediska: dopady na náladu ve společnosti jsou podobně chmurné. Zda je však platné i z hlediska ekonomického, to je otázka. Určité paralely existují, například ta, že jsme teď rovněž v recesi, ale scénáře a podmínky obou krizí jsou již velmi rozdílné. Ekonomické systémy tehdy a teď jsou opravdu úplně jiné. Nezdá se, že to lidé tak vnímají – Velkou hospodářskou krizi pořád dokola studují a rozebírají. 

Finanční krize přispěla k odhalení multimiliardových podvodníků typu Bernarda Madoffa či Allena Stanforda. Očekáváte ještě další taková obří „letadla“?

Samozřejmě doufám, že již k ničemu takovému nedojde. Nyní je dohled, například americké Komise pro cenné papíry, mnohem ostražitější a důkladnější. Více opatrní jsou i investoři a firmy. To znamená, že se skandálů může brzy objevit více. Ale uvidíme, s jistotou to tvrdit nelze. Mám za to, že lidé jsou vnitřně dobří. Vždy se ale najdou tací, kteří se snaží systém ošálit, ať je jakýkoli. Můžete vymýšlet sofistikované regulace a omezení, ale tito lidé je nakonec vždy nějak obejdou. I na tom je vidět, jak se trhy změnily: před padesáti lety by bylo zhola nemožné, aby jediná osoba připravila jiné o mnohamiliardový majetek.

Souhlasíte s tím, že Evropa nakonec bude krizí zasažena bolavěji než USA například proto, že nemá tak flexibilní pracovní trh?

Spojené státy jsou do značné míry spotřební ekonomikou, kdežto mnohé evropské země se orientují vývozně. Krize na ně tedy dolehla později. USA jsou historicky velmi odolné tváří v tvář neblahému hospodářskému vývoji. Na druhou stranu, evropské ekonomiky mají k dispozici mnohem více sociálních polštářů – rozvinutější sociální a zdravotní politiky, ne tak rozevřené příjmové nůžky. Bída v Evropě, v porovnání s USA, patrná skoro není. Ale právě proto: zotavení z hospodářského otřesu může trvat mnohem déle. Nemyslím si, že krize bude v Evropě hlubší než v USA, ale oživení si tady vyžádá více času.

Vyšlo 16. 3. 2009 v Týdnu č.11/2009.