Kapitalistický zázrak končí... po 300 letech

Říkáte, že jednou z příčin aktuální finanční krize byl konec „amerického snu“, tedy stagnace v reálných příjmech průměrných Američanů, která trvá už od 70. let…

…a kvůli které se musejí zadlužovat, aby si mohli uspokojivě spotřebovávat, což ekonomiku činí náchylnou právě k tomu typu krize, již prožíváme. Konec „amerického snu“ ovšem není příliš zmiňovanou příčinou; vina se hází tu na bankéře, tu na regulační orgány, ale málokdy na samotné jednotlivce, kteří však mohou být dost dobře vinni, neboť si na sebe brali příliš velké riziko, příliš velký dluh.

Co s tím?

Je třeba zvrátit trend rostoucí příjmové nerovnosti v americké společnosti. Lidé by zkrátka neměli mít pocit, že si musejí půjčovat, aby mohli vést naplněný život. Je třeba i zlepšit regulační činnost. Propříště by se už nemělo stát, že tolik lidí během realitní bubliny podlehne dojmu, že ceny nemovitostí porostou donekonečna, a refinancováním hypoték pak získávat hotovost pro svoji spotřebu. Regulátor by měl rázně vstoupit do situace a varovat: Takhle dál ne, to je nebezpečné, to vám nakonec přeroste přes hlavu.   

Pojďme ještě o krok nazpět: co bylo příčinou onoho konce „amerického snu“, příčinou té stagnace?

To je velmi obtížné říci. První vysvětlení je, že čím dále tím větší podíl z celkového objemu příjmů jde na vysoce kvalifikovanou práci. Poměrně dobře se pak daří těm, kteří mají na pracovním trhu lepší znalosti, lepší dovednosti. „Průměr“ však stagnuje. Druhou možností je, že lidé s jen průměrnými znalostmi a dovednostmi čelí nyní velmi zostřené konkurenci zejména v těch odvětvích, v nichž do hry výrazně promlouvá dovoz zboží a služeb.

Dobře. A jak tedy americký sen opět oživit?

Řešením není zákaz dovozu levnějšího zboží z Číny. To by americkou ekonomiku poškodilo, neboť pro mnoho lidí je prostě dnes láce čínského zboží přínosná. Většina se shodne na tom, že čínská měna, renminbi, je uměle podhodnocena, a je tedy třeba dosáhnout mezinárodní dohody o úpravě směnných kursů. To ale ten problém vyřeší jen částečně. To klíčové, co potřebujeme, je zlepšit úroveň amerického vzdělávacího systému. A ještě něco: vytrácejí se pozitivní důsledky takzvaného detroitského konsensu. I s tím je třeba něco dělat.

Frederic Michael Scherer (*1932)

Emeritní profesor ekonomie na Harvardově univerzitě. S ženou Barbarou, učitelkou hry na klavír i jeho inspirací (viz Mozart a copyright), mají tři děti. Koníčkem je Schererovi práce a také odkrývání tajemství, jež obestírají život Williama Shakespeara. „Patřím k tomu zatím menšinovému proudu, který se domnívá, že mnohá ta dramata psal někdo jiný, konkrétně Edward de Vere, sedmnáctý hrabě z Oxfordu,“ říká Scherer.

Detroitský konsensus? Co to je?

Počínaje třicátými léty naslouchaly jednotlivé administrativy dost pozorně odborům. Hospodářská opatření vlád tak podporovala silné odbory, jejichž symbolem byl průmyslový Detroit. To se začalo měnit s nástupem administrativy Ronalda Reagana v osmdesátých letech – detroitský konsensus byl postupně vystřídán washingtonským, jak o tom mluví jistá studie. To odbory podlomilo. Stejně tak jsou dále oslabovány konkurencí dovozního zboží. Nové regulace by tudíž měly jít ve směru zesílení vyjednávací pozice pracujících. V tomto ohledu se zkrátka potřebujeme vrátit zpět do třicátých nebo čtyřicátých let.

Vlastně tedy říkáte, že konec „amerického snu“, a tudíž i finanční krize nastaly z velké části i z důvodu relativně slabé pozice pracujících?

Ano. Doufám, že dalších třicet let do toho vnese změnu, ale dnes to skutečně tak vidím a jsem tím velmi sklíčen.

Ale celá řada základních ekonomických učebnic poukazuje na neblahou roli odborů – třeba na to, že sama existence odborů zvyšuje nezaměstnanost mezi těmi, kdo nejsou jejich členy.

Je pravda – a to je oříšek k rozlousknutí –, že silné odbory vedly k vyšším mzdám, čímž snížily konkurenceschopnost amerických pracujících tváří v tvář importovanému zboží a službám. Ten oříšek rozlouskne lepší vzdělávací systém, jenž zvýší kvalifikovanost, a tedy konkurenceschopnost pracovníků.

Co říkáte na nynější trend v USA: podíl žen s vyšším vzděláním roste na úkor mužů. Skoro šedesát procent vysokoškolsky studujících jsou dnes ženy.

Původní nerovnováha – jasná převaha mužů – se zkrátka zkorigovala, což je dobré. Stejný trend probíhá i jinde ve světě – v Íránu je více žen s vyšším vzděláním, v Číně také. Obecně je to dobrá věc. Ovšem pravdou též je, že matky nyní nezůstávají doma, ale začleňují se do pracovní síly; nedohlížejí tolik na děti, ale budují kariéry. To je jeden problém. A navíc, v době před čtyřiceti lety, když jsem byl mladík – no, bylo mi čtyřicet, takže relativní mladík – existovalo jen pár profesí pro ženy: mohly být sestřičkami, sekretářkami nebo učitelkami. Nyní je to jinak, mohou dělat vše – dokonce být šéfkami největších amerických firem. Mohou být profesorkami na Harvardu, prostě ve významných pozicích, všechno je pro ně otevřené.

Takže?

To má a bude mít vážný dopad na dostupnost opravdu kvalifikovaných a dobrých učitelek, alespoň tedy v USA. Bývalo tomu tak, že učitelkami na základních školách byly v drtivé většině ženy. Velmi inteligentní ženy. Tomu už nyní tak není. Ale pokud nejsou k dispozici dobří učitelé a pokud není dobrá výchova dětí, jak zlepšit vzdělávací systém? Jak mít opravdu vzdělané občany? To je dilema. Nicméně dilemata trhu práce, konec „amerického snu“, nejsou hlavní příčinou finanční krize.

Tou je tedy co?

Na první místo řadím deregulaci, a to zejména tu z posledních let vlády Clintonovy administrativy. V roce 1999 byl zrušen Glass-Steagallův zákon, který rozděloval investiční a komerční bankovnictví. Tato deregulace výrazně přispěla ke zvýšení ziskovosti a mezd ve finančním sektoru – rád na přednáškách ukazuji graf, který znázorňuje výraznou souvislost mezi mírou deregulace a výší mezd ve finančnictví. Čím větší deregulace, tím větší mzdy a samozřejmě bonusy bankéřů. Deregulace byla v sektoru nejvyšší před krachem roku 1929 a právě po roce 1999. Finanční krize je přímým důsledkem této deregulace.

Clintonova vláda tedy podlehla tlaku bankéřských lobbistů.

Nejen. Klíčovou zásluhu na zrušení Glass-Stegallova zákona má kongresman Phil Gramm, původně ekonom. Na jeho jméno lze narazit už při pročítání seznamu členů Americké ekonomické asociace, jakéhosi „Kdo je kdo mezi ekonomy“, z roku 1974. Gramm si tam tehdy do kolonky výzkumná aktivita napsal: „Jak skoncovat s vládou“. Z takovéhoto ideologického lůna, jež extrémně straní trhu, tedy plyne deregulace devadesátých let. 

Lze současné ekonomické obtíže chápat jako něco více než jen cyklický propad, jako konec jedné určité epochy? Narážím na vaši nedávnou studii o dynamice kapitalismu.

Aha. V ní jsem spočetl, že kdyby průmyslová revoluce začala už v roce 800 a po celou dobu až do současnosti se udržovalo tempo ekonomického růstu shodné s tím, jež bylo příznačné pro Velkou Británii, kolébku kapitalismu, v době průmyslové revoluce, v letech 1820 až 2000, tak by z nás všech byli nyní – měřeno příjmem na hlavu – miliardáři, a to prosím včetně nemluvňat! Je to samozřejmě jen teorie. Chtěl jsem tím ukázat, jak neobyčejný byl růst ekonomik v posledních třech staletích. Byl to prostě zázrak. A jsem skeptický stran toho, že tento zázrak bude stále pokračovat. Bojím se o budoucnost, bojím se, jak na tom bude generace mých vnoučat.

Proč?

Populace bude během dvaceti let čítat až deset miliard lidí. Jak ji uživit? Jak to bude celosvětově s dostupností pitné vody? To vše se nepříznivě obrátí proti generaci vnoučat.

Takové temné scénáře jsou črtány už od dob Thomase Malthuse. Nenaplnila se ani proroctví Římského klubu ze 70. let.

Ano, Malthus i Římský klub se mýlili a já se mohu také mýlit. Ale nelze si myslet, že jen protože byli všichni předešlí pesimističtí proroci omylní, budu nutně omylný i já.

Ale třeba Robert Fogel (laureát Nobelovy ceny za ekonomii, pozn. L. K.) mi loni v rozhovoru říkal, že je do budoucna optimistou. Jeho vnučka má prý šanci padesát na padesát, že se dožije stovky.

To není tak úplně nemožné. Pokroky medicíny skutečně protahují naději na dožití při narození. V optimistickém pohledu se s ním však neshoduji, neboť proti bude působit mnohem více nepříznivých skutečností. Ukazuje se, že geneticky modifikované potraviny nejsou takovým „ternem“, že se možná zemědělci budou muset vrátit k tradičním, méně produktivním způsobům zemědělství. Účinný lék proti viru HIV a nemoc AIDS se nepodařilo najít ani po 25 letech. Zkrátka, z těchto skutečností musí mít každý obavy. Já už nebudu naživu, abych viděl, jak to vše dopadne.

Mozart a copyright

Inspirovat k ekonomickému bádání může dokonce i vlastní choť. „Poprvé, bylo to v Německu, jsem ji viděl hrát na klavír Mozarta,“ vzpomíná Frederic Scherer, emeritní profesor ekonomie z Harvardu. „Hned jsem věděl, že to musí být moje žena.“

Manželka Barbara, učitelka hry na klavír, ho přivedla k myšlence psát ekonomické studie i stati o skladatelích vážné hudby. Nebyla jediným zdrojem inspirace; „nakopla“ ho i hypotéza spisovatele Wolfganga Hildesheimera, podle níž byl Mozart prvním skladatelem, který tvořil „na volné noze“ – bez napojení na nějaký významný dvůr nebo církev; a protože trh a ochranná práva ve sféře vážné hudby nebyly tehdy dostatečně rozvinuty, topil se solnohradský génius roku 1791, když umíral, až po uši v dluzích.

„Hildesheimer se velmi vážně zmýlil,“ míní Scherer. Skladatelé prý tvořili na volné noze už století před Mozartem. Zdrojem obživy jim tehdy bylo hlavně skládání oper, jelikož většina operních scén byla financována mecenáši. Navíc řada skladatelů si brala, slovy dneška, více úvazků. Johann Sebastian Bach například melouchařil tak, že své skladby uváděl v lipské Zimmermannově kavárně; vedle toho byl formálně zaměstnán jako učitel a spolupracoval též s církví.

Pravda ovšem je, že skladatelé museli vydávat značné prostředky, aby své dílo mohli šířit. „Jedním z důvodů, proč byly Mozartovy výdaje za bydlení během jeho pobytu ve Vídni tak závratné, byl fakt, že musel utvořit dostatečný pracovní prostor pro opisovače svých skladeb,“ říká Scherer. Tito předchůdci dnešních kopírek ovšem tu a tam zklamali a opis dané skladby „ulili“. Pirátské kopie nejenže skladatelům ukusovaly zisk, ale často obsahovaly chyby, což ohrožovalo jejich reputaci.

Účinné zákony o copyrightu se objevily až kolem roku 1840 v severní Itálii. Jedním z prvních, kdo copyrightu umně využil, byl Giuseppe Verdi. Finanční úspěch, který se díky tomu dostavil, však podle Scherera snížil jeho skladatelské úsilí v dalších letech

Ekonomická vsuvka: Ekonomové by řekli, že Verdiho nabídková křivka práce se zpětně zakřivila. Až do určité výše mzdy vzrůstá množství nabízené práce (ve Verdiho případě počet hodin strávených nad notovými zápisy, při psaní skladeb) s rostoucí mzdou. Vzroste-li však mzda za onu určitou, hraniční úroveň, nabídka práce se naopak sníží. „Hraniční úroveň“ nastává tehdy, když jedinec shledá, že dodatečná hodina volného času mu zajistí vyšší užitek než další odpracovaná hodina (Verdi díky copyrightu zbohatl tolik, že už měl vše, nač si vzpomněl, a poměrně nejcennějším se mu stal volný čas).

Scherer i tak oponuje dalšímu častému názoru – a sice že absence copyrightu přivedla skladatelskou činnost do slepé uličky. „Svět by byl plný nádherných hudebních děl, i kdyby zákony o copyrightu nikdy nevstoupily v platnost,“ uzavírá.

Něco na tom bude, vždyť sám Mozart byl roku 1840 už téměř půl století po smrti.

Rozhovor pořízený v Turíně vyšel 7. 6. 2010 v Týdnu č. 23.