Evropská centrální banka je zruinovaná už teď

Říkáte, že Italům jsou nyní za Montiho vlády utahovány opasky převážně jen proto, aby se mohlo říct, že Itálie pro své ekonomické ozdravení udělala maximum, a sanace ze strany Německa a Francie byly průchozí. Proč přesně?

Má-li být názor německé veřejnosti změněn tak, aby s potenciální sanací Italů souhlasila, je třeba ji přesvědčit, že Italové udělali vše, co mohli, že se obětovali, aby své hospodaření dali do pořádku. Proto tedy Montiho kabinet nyní musí předkládat velmi přísná rozpočtová opatření.

Bude to stačit?

Je to jen začátek. Z fiskálního hlediska bude hospodářství v pořádku tehdy, až dosáhneme vyrovnaného rozpočtu. Cílem vlády je vyrovnat už rozpočet pro rok 2013. Jestliže nyní rozpočtový schodek dosahuje čtyř procent celkového výkonu italské ekonomiky, potřebujeme tedy na výdajové stránce ušetřit o osmdesát miliard eur více. A to je velká suma. Tak velká, že bude-li vláda tímto způsobem pokračovat, italskou ekonomiku zadusí. Jenže jí jde teď o to, doložit, že Italové to s úspornými opatřeními myslí vážně.

Enrico Colombatto (*1954)

Profesor ekonomie na Turínské univerzitě působí rovněž jako ředitel tamního Mezinárodního centra pro ekonomický výzkum. Zabývá se teorií práva a ekonomie. Autor stovky vědeckých článků, recenzí a několika knih navštěvuje poměrně často i Českou republiku, kde přednáší například na Vysoké škole ekonomické v Praze.

Pak tedy bude moci přijít ona „německá“ sanace? Kdy se tak podle vás stane? Letos?

Myslím, že pokud bude Montiho vláda deklarovat své cíle řešení z pohledu veřejnosti a trhů důvěryhodně, žádné sanace nebude ani třeba. Když se zkrátka podaří veřejné mínění přesvědčit, že Itálie nebankrotuje a ani nezbankrotuje, úrokové sazby na její dluhopisy mohou klesnout třeba o tři procentní body. Je to sice nepravděpodobné, ale ne nemožné. Kdyby k tomu došlo, ušetříme rázem šedesát miliard eur na obsluze dluhu. Není zcela nutné Itálii sanovat, spíše jde o to, důvěryhodně trhům předestřít, že v případě potřeby sanována rozhodně bude.

Jde tedy o stejný mechanismus jako ten, který popisujete, když říkáte, že Evropské centrální bance (ECB) by vlastně mohlo stačit, kdyby trhům důvěryhodně slíbila, že případně natiskne tolik nových eur, kolik jen bude třeba – a jenom tímto slibem by pak srazila úrokové sazby?

Ano. Základem ovšem vždy je, aby to sdělení bylo uvěřitelné. Problémem právě teď je hlavně to, že evropští politici příliš uvěřitelní nejsou. Přitom kdyby nyní uskutečnili schůzku, po níž by oznámili, že dali ECB „mandát“ natisknout tolik eur, kolik jen bude možné, klesly by úrokové sazby okamžitě.

Ale co když i potom se na trzích stále najde značný počet lidí, kteří si řeknou: „Ne, to není možné, blufují. Nevěřím tomu, že by centrální banka byla kdy schopna tolik peněz nově vytvořit.“ Pak se to celé mine účinkem, ne?

Odvětil bych, že pokud by opravdu vytvořila tolik nových peněz, nastane citelná inflace, a tudíž bych jako investor kupoval dluhopisy s krátkou dobou splatnosti. Byl bych velmi obezřetný a opatrný a neinvestoval bych do dluhopisů s dlouhou dobou splatnosti, protože inflace by takovouto investici zničila.

Říkáte též, že když byl premiérem ještě Berlusconi, nebylo možné činit to, co nyní dělá Montiho vláda, tedy utahováním opasků získávat jakousi záminku pro možné sanace.

Existují dva důvody, proč to s Berlusconim v čele nebylo možné. Prvním je, že jeho mezinárodní image byla prostě chabá. Když politik není respektovanou osobou – a teď nehodnotím, zda to v Berlusconiho případě bylo zasloužené či ne -, je při mezistátních jednáních handicapován. Druhým důvodem je, že Berlusconi neměl pro prosazení reforem k dispozici parlamentní většinu. Pochopitelně, opozice je vždy opozicí, ale on měl problémy i s loajalitou ve vlastní koalici a ve vlastní straně.

Monti je v tomto jiný?

Monti je především mužem konsensu. Jelikož levice je šťastná, přešťastná, že se zbavila Berlusconiho, říká: „Dobře, Berlusconimu jsme tyhle reformy neposvětili, nehlasovali pro ně, ale když už je dále nebude prosazovat proon, ale někdo jiný, podpoříme je.“ Levice by zkrátka nikdy neposvětila Berlusconimu to, co nyní odhlasovává Montimu. Ale každý takový konsensus je krátkodechý. Monti musí své zásadní kroky provést dostatečně rychle, než se to levicovým politikům rozleží v hlavě.

Montiho vláda je někdy nálepkována s negativním přídechem coby „technokratická“. Vadí vám její „technokratičnost“?

Nemám v lásce technokratické vlády, poněvadž nevládnou žádnou skutečnou legitimitou. Základem každého demokratického systému je legitimita vlády daná lidovým hlasováním, nikoli třeba legitimita daná zásluhami na akademické půdě. Terčem mé zásadní kritiky však přesto není Monti, nýbrž Berlusconi, který se před třemi lety, na počátku svého premiérského angažmá, těšil významné politické převaze, možnosti prosadit vlastně cokoli, a neučinil přitom nic.

Co myslíte? Měl už tehdy prosazovat razantní úsporná opatření?

Mohl prosadit reformu pracovního trhu, deregulovat ekonomiku, reformovat byrokracii. Samozřejmě by si tím proti sobě poštval levici, ale měl tehdy politickou sílu to vše prosadit. Dá se říci, že Monti teď z velké části činí jen to, co měl udělat už Berlusconi – a hlavně, co Berlusconi slíbil, že učiní.

Kritici Montiho, ale třeba i řeckého premiéra Papadimose, poukazují na to, že oba v minulosti pracovali pro americkou banku Goldman Sachs a že jsou jakýmisi exponenty bankéřských kruhů, jimž svými zásahy vyjdou vstříc…

Pracovat jako bankéř není hřích. Nemám nic proti tomu, že Monti pracoval pro Goldman Sachs. Horší bylo, když Berlusconi jmenoval ministrem rozvoje bankéře, jenž byl částečně zodpovědný za zruinování banky, kterou řídil, a bankéře, který byl zaangažován v pochybných transakcích s Berlusconiho vládou. Tento někdejší bankéř přitom na sklonku loňského roku nadekretoval, že vláda se zaručí za dluh bank až do konce roku 2012. Proč se má vláda zaručovat za dluh bankéře, a ne za dluh třeba takového pekaře? Ať garantuje buď dluhy všech, nebo naopak nikoho. Mario Draghi (současný šéf ECB, Ital, pozn. red.) také pracoval pro „Goldmany“, ale, jak říkám, to samo o sobě není hřích. Hříšné je prosadit zákon, který nespravedlivě zvýhodňuje jedno odvětví na úkor jiných.

Evropská centrální banka, které Draghi šéfuje, je podle vás zruinovaná. Jak to?

Vždyť se podívejte na její kapitál, srovnejte jej s jejími závazky. Když Itálie, Řecko nebo kdovíkdo další vyhlásí bankrot, má snad ECB dostatek kapitálu, aby ty následné ztráty pokryla? Odpověď zní: „Ne.“

Ekonomická krize ale jednou odezní. Co bude jejím dlouhodobým důsledkem?

Všechno je to věc politických rozhodnutí. Když se politici rozhodnou pro rozsáhlé sanace, predikuji dva možné scénáře. Mohou nastat i naráz. Podle prvního dojde k inflaci a podle druhého se situace načas zklidní, ale za pět šest let se nejspíše budeme potýkat opět se stejnými problémy. Pokud tedy nedojde ke strukturálním přizpůsobením. Není přitom dostatečné, aby došlo jen k rozpočtovému přizpůsobení, tedy k vyrovnání rozpočtů, o němž nyní všichni hovoří.

Co dalšího máte na mysli?

V Itálii nyní míra nezaměstnanosti činí deset procent pro celou zemi. Mezi mladými lidmi to však je 25 procent. Kdo zaplatí za jejich penze? Když nepracují, nemohou spořit, a když nespoří, nemohou vytvářet zdroje pro své starobní důchody. Musíme tedy nalézt způsob, jak liberalizovat trh práce, jak usnadnit investování a jak zatraktivnit spoření.

Jenže jak jej zatraktivnit, když úrokové sazby jsou nyní tak nízké?

Nezvyšovat daně, neuvádět nové typy daní. Nezatěžovat občany břemenem dalších berní. Montiho vláda, která zvyšuje rozličné daně, lidi na jedné straně vyzývá, aby spořili, na straně druhé jim vlastně svými zásahy vzkazuje, že co uspoří, bude zdaněno.

Inflace, jíž se v jednom ze scénářů obáváte, je také svého druhu daní.

Ano, je to taková neviditelná daň, která dopadá hlavně na chudší vrstvy obyvatelstva. Právník či lékař se jí mohou bránit – jednoduše zvýší ceny svých služeb či produktů. Dělník v továrně či státní úředník s tabulkovým, fixním platem si mzdu jen tak snadno a sám zvýšit nemůže.

Rozhovor vyšel 9. 1. 2012 v Týdnu č.2/2012.