Dan Ariely

Říkáte, že muži s malými penisy volí Trumpa. Vím, že je to napůl vtip. Ale jak moc „napůl“?

Kdosi o Trumpovi během prezidentské kampaně utrousil, že má malé ruce. Trump to odmítl. Prý kdo má malé ruce, má i malý penis, a to on rozhodně není. No, a pak na „apríla“ jsem udělal průzkum, takže tak trochu vtípek. Ptal jsem se lidí na to, jakou délku penisu předpokládají u republikánů, a jakou u demokratů. Co myslíte, kdo má větší penis? Republikáni, nebo demokraté?

Nevím… republikáni?

Skončili jsme samozřejmě jen u předpokladů a dojmů. Nikomu jsme údy nepřeměřovali. Vycházelo, že lidé míní, že republikáni a Trumpovi voliči mají malé penisy. Závěr „šetření“ jsme publikovali právě na apríla a tvářili se, jako bychom při zjišťování politické orientace pohlaví opravdu měřili. Až po pár dnech jsme přiznali, že šlo jen o zachycení domněnek lidí.

Profesor psychologie a behaviorální ekonomie na Dukeově univerzitě v Severní Karolině. Narodil se roku 1967 v New Yorku, ale vyrůstal v Izraeli, kam se rodina přestěhovala, když mu byly tři roky. V Izraeli byl aktivním členem mládežnického hnutí hájícího ideje socialistického sionismu. Během přípravy jedné z nočních ceremonií tohoto hnutí utrpěl popáleniny třetího stupně na víc než sedmdesáti procentech těla. Tato zkušenost jej vedla k odbornému výzkumu, v jehož rámci bádá, jak docílit méně bolestivé léčby podobných fatálních zranění. V letech 1998 až 2008 přednášel behaviorální ekonomii na Massachusettském technologickém institutu, poté zakotvil na Dukeově univerzitě, od roku 2015 jako profesor. Ariely, otec dvou dětí, se věnuje i podnikání. Například spoluzaložil společnost Timeful, kterou před čtyřmi lety koupil Google a která rozvíjí postupy, jak využít a řídit čas – snad nejdůležitější ekonomický zdroj. Ariely je plodným knižním autorem. V češtině mu vyšly například Jak drahá je intuice, Iracionálně váš či Jak drahá je nepoctivost, kombinující a popularizující vhledy psychologie a behaviorální ekonomie.

A proč se tedy lidé domnívají, že demokrati jsou „lépe vybaveni“?

Republikáni mají sklon k černobílému vidění světa. Nevnímají tolik odstíny šedi. Nemusí homosexuály, zato vzývají tradiční rodinu. V tom mají jasno. Víc se obávají černochů. Stereotypně jsou zkrátka republikáni vnímáni jako usedlejší. Demokraté zase jako otevřenější ke světu, co nevidí hned ve všem hrozby. Jako by se tolik nebáli cizoty, nemuseli léčit mindrák. A jakýpak asi mindrák to může být, že?

Je Trump blázen, nebo se spíš jen chová jako blázen, iracionálně, aby byl pro své oponenty nečitelný?

Nemyslím si, že má dlouhodobý plán. Cynicky mám za to, že si hraje svoji reality show, největší na světě. Prostředí reality show ho zlákalo už léta předtím, než se stal prezidentem. Chtěl víc. Libuje si v tom, že ho sleduje publikum veškerého světa. Nikdo nemá větší sledovanost! Taktika působit jako neřízená střela a tím znejistit nepřítele není špatná. Trump ale netaktizuje, on je iracionální skutečně a doopravdy.

Vyhraje volby v příštím roce?

Americká politika, jak republikáni, tak demokrati, zapomněla na spoustu lidí. Chudoba je v USA fakt problém. Víte, kolik Američanů si nemůže dovolit nenadálý výdaj za lékařskou péči nebo opravu auta? 42 procent. To je hrozně moc. Tušíte, jaký podíl bohatství vlastní chudších čtyřicet procent Američanů? 0,3 procenta. Mnoho Američanů trpí, pracují tvrdě, ale nic z toho nemají, jen frustraci, naštvání, bezmoc a zoufalství. Taková situace nahrává nedemokratickým politikům.

… což je podle vás Trump?

Trump samozřejmě není diktátor. Byl legitimně zvolen. Zneužívá ale demokratické instituce.

Jak z toho všeho ven?

Musíme začít vzděláním. Tam začíná nerovnost. Jak vzdělání zdražuje, rozděluje se společnost.

V Česku máme vzdělání v podstatě zadarmo.

To je dobře. Investice do vzdělání se vracely, ale ty časy už minuly. Pryč je doba, kdy vzdělání zaručovalo dobře placené místo. Dnes je vzdělání sázka na nejistotu. Člověk už se moc neučí konkrétním dovednostem, ale spíš myšlenkám, idejím. Student Harvardu mnohdy vsází statisíce dolarů, že osvojením si či rozvedením myšlenek dostatečně zbohatne. Nemusí to tak ale vůbec dopadnout. Je to riskantní podnik. Společnost, stát, by měla zrovna tohle riskování podpořit. Usnadnit ho. Zmírnit jeho nepříznivé dopady. Snažit se, aby jej lidí podstupovali v co možná nejvyšší míře. Když to bude stát majlant, spousta lidí se prostě vzdá bez boje.

Na druhou stranu, v Americe jsou univerzity o dost lepší než v Česku. Není to právě tím, že jsou placené?

Ale školným se financuje jen zlomek výdajů. Podstatnější část peněz plyne na univerzity z vládních grantů, z peněz firem nebo z prostředků úspěšných absolventů. Daňový poplatník tedy vysoké školství financuje i v Americe, jen nefinancuje přímo studenty, ale granty pro vysoké školy.

Proč je tedy potom školné o tolik vyšší než dřív?

Výuka víc stojí. Superpočítače, jaderný urychlovač, studium DNA. Kdo se chce dnes vzdělávat na opravdu špičkové úrovni a osvojit si i tyto věci, čelí daleko vyšším nákladům než před padesáti lety. I moje obory, ekonomie a psychologie, zdražují, a to jsou ještě docela levné. Nerovnost je prostě nemoc dnešní moderní společnosti. Je to jako s alzheimerem. Můžeme tuto chorobu vymýtit, ale zatím jen tak, že lidi přimějeme umírat brzy. Alzheimer přichází s věkem. A nerovnost přichází s technologiemi. I proto, že malý počet lidí jejich prostřednictvím může poskytovat služby či produkty opravdu velkému, historicky největšímu, počtu jiných lidí.

Jste tedy pro prohloubení přerozdělování od bohatších k chudším?

Určitě. Potřebujeme změnit daně. Zdaňme víc ty, kteří hodně vydělávají. A vytvořme na druhém konci pořádnou síť sociálního zabezpečení. Podívejte se na mě, strávil jsem v nemocnici tři roky života. Kdybych se neléčil v Izraeli, kde je kvalitní veřejné zdravotnictví, ale v Americe, skončil bych švorc.

Jakou jednu radu, jak být v životě šťastný, byste dal lidem, včetně těch, kteří pociťují příkoří nerovnosti?

Ať investují do svých sociálních vazeb. Do přátel, do rodiny. Vyjde to levně. Existuje výzkum dokládající, že v místech, kde se lidé poměrně často dožívají opravdu vysokého věku, až nad sto let, třeba na Okinawě, kdesi v Kostarice, tuším, nebo v Řecku, spolu lidé denně tráví v pohodové, družné atmosféře řadu hodin.

Na Západě je ale trend spíš opačný. Pořád zůstává silný trend singles, mnoho lidí se celý den zavírá do kanceláře, mají jen málo opravdu vřelé, vroucně lidské komunikace. Proč se vyhýbáme tomu, co náš dělá šťastnými?

Obecně neumíme myslet dlouhodobě. Mnoho lidí je úspěšných, ale jen přechodně, krátkodobě. Méně těch, co jsou úspěšní trvaleji, dlouhodobě. Řekněme, že se vás zeptám, co vám dá víc: zůstat v kanceláři do deseti večer a pracovat na restech, nebo jít v pět domů a vyrazit na basket s kamarády?

Asi to první. Ale je to ten krátkodobý pohled.

Nebo kouření. Jaká je pravděpodobnost, že, jste-li kuřák, dnes zemřete na jeho následky?

Nula a kousek.

A jaká je pravděpodobnost, že vám cigárko okamžitě zlepší náladu. Velká, že? Jen když budete uvažovat dlouhodobě, dokážete s kouřením přestat. Hodně věcí je takových. Seznamování se je úplně to samé. A přátelství také. Snazší je sedět doma u facebooku a lovit virtuální přátele než místo toho vyrazit do města, do zimy, hledat místo k parkování, utrácet za pivo. Jednodušší je zůstat u počítače. A my děláme to, co je pro nás jednodušší, ne to, co je pro nás dlouhodobě lepší.

Jak přimět sama sebe k dlouhodobému uvažování?

Nejlepší je kalendář. Jakýkoli: papírový, google, počítačový. Kalendář je kromě svého obvyklého účelu také znamenitým prostředkem pěstování dlouhodobého návyku. Dělali jsme na to téma několik experimentů a je to prosté. Když si lidé dají do kalendáře, že mají „pít víc vody“, budou pít víc vody. Když si zase v kalendáři poručí „meditovat”, meditují. Když si tam dávají „zavolat matce”, zavolají. Ne vždycky, ale často ano.

Fakt to stačí jen tak dát do kalendáře?

Jasně. Dáváte si závazek a zároveň tím pádem máte už plán jej splnit.

Zabýváte se mentálními zkraty (biases, pozn. red.) jednotlivců, jako je toto upřednostnění krátkodobých cílů před dlouhodobými. Existuje ale také „zkrat kolektivní mysli“? Je jím třeba bublina na finančních trzích?

Ano, bublina je příkladem kolektivního zkratu. Při volbách je zase zajímavé to, že lidé paradoxně jdou k volbám spíš tehdy, očekávají-li, že jejich kandidát zvítězí. Proč? Chtějí pak oslavovat.

Mělo by to být přece spíš naopak.

Ale když váš kandidát prohraje, budete ještě o to smutnější, že jste ho sami taky u voleb podpořili. A nic z toho. Naopak, když váš favorit vyhraje, jste o to šťastnější, že jste ho podpořili, a přímo se tedy na jeho triumfu podíleli. Máte co slavit.

Vracíme se k Trumpovi. Hrálo něco z toho roli při jeho zvolení?

Tam hrála roli spousta věcí. Třeba zbraně. Volili ho ti, co je mají rádi. Také ti, co jsou proti potratům. Věřící. Na sociálních sítích nebo kolem televize Fox News vznikly sociální bubliny těchhle lidí, kteří se mezi sebou vzájemně utvrzovali a posilovali ve svém názoru. Když tohle silné přesvědčení viděli ti, co do té doby „stáli opodál“, nerozhodnuti, koho volit, přidali se. Proste následovali dav. Šli za ozvěnou dané sociální bubliny. Chtěli společenské potvrzení, že někam patří, že náleží k širší skupině, stádu, chcete-li. Toužili pro sociálním potvrzení sebe sama, po určitém bezpečí, jaké stádo poskytuje.

Bublinám na finančních trzích se nyní snažíme předcházet. Regulacemi. Máme podobně přistupovat ke zdrojům společensky nežádoucího nafukování bublin sociálních? Máme regulovat sociální sítě?

Kdy regulujeme? Když se lidé nechovají správně. Lhaní není správné, nikdo z nás ale není anděl. Jenže míra Trumpova lhaní překračuje všechny dosud představitelné meze. V tak významném úřadu, jako je úřad prezidenta, je něco takového vážně ohrožující. Z našich experimentů se lží a nepoctivostí víme, že když lidé s lhaním začínají, zalžou jen párkrát za určitou dobu, mají výčitky. Mozek, svědomí, jim „dává, co proto“, že takhle jednali. Po nějakém čase, když je lží moc a moc často, si člověk na život ve lží zvyká. Už nemá ty výčitky. Sám je jednou velkou lží. Když takový člověk vládne celé zemi, pochopitelně to její občany ohrožuje. Dlouhodobě to společnost citelně poškozuje. Tomu je přece třeba se nějak účinně bránit. Ano, politiku bychom měli regulovat víc.

Daří se v životě líp tomu, kdo lže, než kdo je čestný?

Naštěstí život není politika. V životě je nepoctivost dobrou strategií zpravidla jen krátkodobě. Pokud máte pocit, že vám teď a tady při našem rozhovoru říkám nesmysly, asi mi to neřeknete. Radši budete volit lež, byť milosrdnou, abyste zbytečně neriskoval, že se rozejdeme v nepříjemném rozpoložení. Obvyklá otázka: Zlato, jak vypadám v těchhle šatech? Krátkodobě je dobrou strategií zalhat, ať máte klid. Dlouhodobě, pokud chcete, aby se sebou partnerka něco dělala, nebo nosila šaty úplně jiné, je takové lhaní špatnou volbou. Naše lhaní nás dožene a budeme nakonec stejně smutní. Ba o dost smutnější než bez něj.

Mám jí tedy říct pravdu raději hned? Mám jí říct, že fakt ztloustla?

Ano. Bude to drsné a nebude to příjemný večer. Ale pokud chcete, aby se změnila, je to to nejlepší.

Vyšlo na Penize.cz.