ALLAN MELTZER, přední světový expert na měnovou politiku, rádce prezidentů Kennedyho i Reagana, říká: „Řekové budou muset eurozónu opustit. Nemají jinou možnost.“
Ač jste zřejmě největším odborníkem na americkou centrální banku vůbec, zeptám se vás nejprve na krizi eurozóny – protože tam to v současnosti „hoří“ nejvíce. Nuže?
Ono to spolu bude trochu souviset. Podívejte se, nepochybně jsem za svůj život přečetl více zápisů ze zasedání rady guvernérů americké centrální banky než kterákoli žijící lidská bytost. Vždy a téměř výhradně na nich diskutují to, co se má stát brzy – jednoznačně převažuje krátkodobá perspektiva. Na prstech jedné ruky lze spočítat jednání, během nichž vyhlíželi dále do budoucnosti a zaměřili se na dlouhodobé důsledky. A stejně krátkozrace uvažují evropští politici, když hledají řešení situace v Řecku.
V jakém smyslu?
Produktivita Řecka je dvacet procent pod tamními reálnými mzdami. Dokud se tohle nesrovná, země nemůže hospodářsky oživit. Ale z této perspektivy to evropští politici nenahlížejí. Diskutují převážně jen o tom, kolik zase nalít do řecké ekonomiky záchranných peněz v nejbližších dnech. To je krátkodobý úhel pohledu a problém to nevyřeší. Řekové jej prostě budou muset řešit dlouhodobě – nakonec budou muset vyhlásit platební neschopnost a podle mého názoru i opustit eurozónu.
Allan Meltzer (*1928)
Profesor ekonomie na pittsburské Carnegie Mellon University, kde působí od roku 1957, je předním světovým expertem na měnovou politiku. Pracoval v poradních sborech prezidentů Kennedyho a Reagana. Jeho rozsáhlá studie A History of the Federal Reserve je považována za nejzevrubnější výpravu do dějin americké centrální banky. Proslul svým aforismem, že „kapitalismus bez selhání je jako náboženství bez hříchu – nemůže to tak být“.
Jak se na projekt eura vlastně díváte?
Vždy jsem europrojekt nahlížel jako dohodu mezi Francií a Německem. Ostatní přílišnou roli nehráli. Obě země toužily po vzájemném zafixování směnných kursů, protože spolu velmi čile obchodují a pohyby kursů marky a franku tento obchod narušovaly. Takže tato dohoda nynější krizi přečká, euro přežije. Je ale samozřejmě možné a pravděpodobné, že některé jiné státy eurozónu opustí.
Je dobře, že Česká republika euro nepřijala?
Ano, určitě. Česká republika má sice kurs měny víceméně zavěšený na euro, přitom však má stále možnost činit svá vlastní měnová rozhodnutí. To je dobře. A nyní je i ušetřena toho, aby coby člen eurozóny musela poskytovat záchranné peníze Řekům, Portugalcům a dalším.
Očekáváte podobné problémy, jaké má Řecko i v dalších zemích – a ne pouze v Portugalsku?
Neznám detaily, abych to mohl tvrdit. Vím ovšem dost o Řecku – pobýval jsem tam zrovna tehdy, když se „děda“ Papandreu (současný řecký premiér je jeho vnuk, pozn. red.) stal poprvé v poválečném období premiérem (v roce 1963, pozn. red.). Byl to v tom období první řecký socialistický premiér. Setkal jsem se tehdy s náměstkem guvernéra řecké centrální banky – a zeptal jsem se, která odvětví, když se nyní dostali k moci, socialisté znárodní. Přemýšlel dlouho, a pak odpověděl, že už nic nezbývá. Že už vše znárodnily předchozí vlády. Zkrátka všechno, co má v Řecku nějakou hodnotu, je ve státních rukou.
K čemu to vede?
Reálné mzdy jsou příliš vysoké, jak jsem říkal, a ceny nejsou ustavovány efektivně. Zaostávání produktivity za mzdami je obrovský problém, s nímž se Řekové musejí utkat.
Jak?
Devalvací.
Ale ta není možná, když mají euro.
Musejí eurozónu opustit. To je, proč si myslím, že jí dají sbohem. Nemají jinou možnost. Stávky a občanské bouře budou masivní. Lidé prostě neradi vidí, když jsou jim reálné příjmy snižovány o dvacet procent.
Možná by Řecko mohlo prodat některé ze svých ostrovů.
Ano, samozřejmě. Ale to řeší rozpočtový problém, nikoli ten mzdový. Je třeba devalvace.
Kdy k ní dojde?
Překvapuje mě, že ještě nenastala. Domníval jsem se, že Němci s Francouzi budou Řecko sanovat tak dlouho, dokud to bude vycházet levněji než sanace německých a francouzských bank, které řecký dluh vlastní. Jenže oni v tom pokračují stále! Ty důvody nechápu.
Co jiná řešení eurokrize? Třeba emise eurodluhopisů.
To by byl jenom způsob, jak břímě záchrany přenést na Německo, Nizozemsko či Finsko – tedy na země, které s penězi hospodařily docela dobře a nevyhazovaly je jen tak oknem. Němci nejsou blázni, nepřistoupí na to. Ale i další návrhy řešení té situace, vlastně většina návrhů, spočívá v tichém přenesení nákladů sanací na ostatní.
Příčinou toho všeho je zřejmě to, že euro není v jádru ani tak projekt ekonomický, jako politický.
Ano, to je pravda. Kdysi jsem se účastnil jedné panelové diskuse, kde byl dalším řečníkem německý kancléř Helmut Kohl. Řekl mi: „Vy jste americký ekonom, vy se nemusíte o euro starat.“ Opáčil jsem, že ano, euro je politický projekt, jenže o tom, zda bude fungovat, nakonec stejně rozhodne ekonomie. Nelíbilo se mu to. Ale nekladu si za životní cíl rozveselovat politiky.
V roce 1980 jste ale zřejmě rozveselil tehdejší britskou premiérku Margaret Thatcherovou. Podpořil jste ji a poradil, ať ignoruje požadavek více než tří stovek britských ekonomů, aby navýšila výdaje a zabránila tím táhlé recesi v Británii.
Paní Thatcherová je obdivuhodná. Byla jedním z nejsilnějších politických vůdců, které jsem kdy potkal – a že jsem jich pár poznal. Když se rozhodla, že něco učiní, nebylo síly, která by ji zastavila. A uspívala. Ty tři stovky ekonomů napsaly, musím říci, jednu z nejstupidnějších výzev, jakou jsem kdy četl. Varovali, že pokud premiérka prosadí svá opatření, Británie se nikdy ekonomicky nevzpamatuje. Rozumíte, napsali „nikdy“ – to bylo samozřejmě úplně mimo. Radili jsme jí, ať se nenechá zviklat. Nenechala. A zhruba do roka se situace začala zlepšovat.
Připomínám to proto, že vidím analogii k současnému stavu v USA, kdy někteří ekonomové, například Paul Krugman, radí politikům dále zvyšovat výdaje. A vy jste opět proti.
Krugman, to je politická figura. Je ostudné, že má takovou pozici v celonárodně čtených novinách, které jsou vlastně čtené po celém světě (Krugman je aktivním přispěvatelem do New York Times, pozn. red.). Prezentuje v nich politický pohled. Dnes už ovšem navyšování výdajů nechtějí ani demokraté v Kongresu. Když prezident Obama navrhl rozpočet, který navyšoval výdaje na různé položky, Senát jej jednomyslně zamítl. A Senát ovládají demokraté. V této zemi tedy teď není žádného soudného politika, jenž by žádal navyšování. Zákonodárci konečně pochopili, že opatření, která prezident navrhuje, nefungují. I politici se učí.
Ale Krugman ne.
On se neučí. Nemá však naštěstí žádný vliv. Myslím tím to, že ovlivňuje jen ty lidi, kteří už s ním tak jako tak souhlasí.
Rozhovor vyšel 12. 9. 2011 v Týdnu č. 37/2011.
