Řidiči, neplačte ještě Řidiči budou smutnit, centrální bankéři jásat. Těm prvním zdraží pohonné hmoty, ti druzí se přiblíží splnění svého úkolu, tedy dosažení inflačního cíle.
Takhle prosté se to mohlo zdát těsně poté, co se představitelé organizace OPEC v Alžíru poprvé po řadě let nečekaně dohodli na omezení těžby ropy. Ropa bezprostředně po oznámení noviny poměrně výrazně zdražila. Prvotní optimismus investorů ale vzal rychle za své. Došlo jim, že tak prosté to nebude. Od té doby cena stagnuje. Ropní investoři si totiž po vystřízlivění nejsou jisti, do jaké míry se rozhodnutí OPEC reálně promítne do situace na trhu. Členové OPEC za sebou mají přepestrou historii porušování vzájemných dohod. OPEC je ve skutečnosti mnohem spíše jakýmsi byrokratickým syndikátem než kartelem, jak o něm ve zkratce referují média. Patrné je to právě při stanovování těžebních kvót.
Pokud by byl OPEC vskutku funkčním kartelem, kvóty by byly nastaveny více ve prospěch těch členských zemí, které ropu těží v největším objemu a při nejnižších nákladech. To je v prvé řadě pochopitelně Saúdská Arábie. Naopak producenti menší či s většími náklady na těžbu, jako je Venezuela, by se museli v rámci OPEC spokojit s nižším těžebním podílem, než jaký jim ve skutečnosti náleží. Menší a „dražší“ producenti jsou tedy velkorysými kvótami vlastně upláceni, a to proto aby je náhodou nenapadlo OPEC opustit. OPEC musí vyvažovat vnitřní a vnější zájmy. A vnitřním zájmem je právě to, aby ve své náruči udržel i menší producenty a podpořil tím svůj geopolitický vliv na globální šachovnici. Co se týče vnějších zájmů, OPEC se snaží produkovat právě takový objem ropy, aby cena suroviny nestoupla natolik, že by z tržeb za ni začaly týt i ropné státy mimo organizaci.
Přitom učebnicovou charakteristikou kartelu je docilování vysoké ceny, to je ostatně jeho vlastní smysl. I z toho je tedy patrné, že OPEC není standardní kartel. Pokud by učebnicovým kartelem byl, bude cena ropy vyšší a budou z ní profitovat i nečlenští těžaři. OPEC se tedy na jedné straně snaží udržovat ceny dost nízko, aby od produkce, investic a průzkumných prací odrazoval nečlenské země, ale na druhé straně zase dost vysoko, aby svým členům poskytl benefit z dohod, které se v jeho rámci uzavírají. Po jednáních v Alžíru ostatně trhy spekulují, že těžbu omezí hlavně Saúdská Arábie. A že menší členové, jako je Írán, Libye či Nigérie, budou dále moci svou produkci dokonce zvyšovat. To je jen dalším potvrzením toho, že OPEC je ve skutečnosti syndikátem plnícím leckdy nevyzpytatelná politická zadání. Míra nejistoty je tedy enormní. Sázet na zdražení ropy, benzinu či nafty jen na základě alžírských jednání je proto pošetilé. Stejně jako sázet na zrychlení inflace.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
