Důchody sice příští rok zvýší, ale zase tak výrazné to zvýšení nebude. Nad rámec zákonného zvýšení – valorizace – dostanou penzisté měsíčně jen zhruba o 150 korun víc. Je to nedůstojné přihazování po drobcích, výsledek čtvrtstoletí přetrvávající bojácnosti politiků provést zásadní důchodovou reformu. Objektivně dnes – v době rekordně rozšířených záporných úrokových sazeb – není jednoduché dosahovat vyššího výnosu z investic při přijatelné míře rizika. Takže je obtížnější navrhnout opravdu účinnou reformu penzí.
Jenže kdo může za ultranízké úroky? Pokud pomineme samotné populační stárnutí a technologický pokrok, hlavně tedy přesun do investičně méně náročného on-line prostředí, je vinen sám stát a jeho centrální banka. Obecně nižší úroky (tudíž i nižší výkonnost penzijních fondů) jsou zapříčiněny předlužeností, přeregulovaností a přebujelým přerozdělováním přestárlých ekonomik Západu. Může za ně samozřejmě i příliš uvolněná měnová politika jeho centrálních bank. Je to dokonce už tak zlé, že si půjčujeme od sebe samých v budoucnu, od našich dětí či vnuků.
Nízký nebo záporný úrok znamená přesun bohatství z budoucnosti do přítomnosti, neboť v budoucnosti pochopitelně kvůli nynějšímu, nízkému úroku přijdeme o bohatství, jež bychom jinak měli při vyšším nynějším úročení.
Z toho plyne nejlepší, byť zatím utopický recept na tvorbu rozpočtu a ostatně třeba i důchodovou reformu: snížit dluhy, oddlužit, deregulovat, omezit přerozdělování, tedy snížit daně, přestat měnově uvolňovat, kdykoli si burzy svým výraznějším poklesem „písknou“.
Stát však jde směrem opačným. To plyne právě i z návrhu státního rozpočtu na příští rok, jehož základní rámec nedávno Poslanecká sněmovna schválila. Daňový poplatník bude zatížen zase o něco více, přerozdělování tedy narůstá.
Zadlužení zůstane i příští rok výš, než kde bylo po celé období let 1993 až 2008. Veřejné finance jsme zkrátka po finanční krizi z doby před deseti lety nikdy zcela neozdravili. Návrh rozpočtu ovšem vychází ze základního předpokladu růstu české ekonomiky v příštím roce reálně o 2,2 procenta, což je celkem realistické. Nicméně je třeba upozornit, že rozpočet nepočítá s výraznějším zhoršením ekonomických podmínek v zahraničí, které by v ČR vedlo k nižšímu růstu, než je předpokládaná úroveň 2,2 procenta. Skutečnost, že Česko je zatím docela odolné vůči zhoršování mezinárodních ekonomických podmínek, neznamená, že tomu tak bude i příští rok.
V tomto světle se tedy navrhovaný schodek jeví opravdu jako až příliš výrazný. Při růstu české ekonomiky slabším než ona úroveň 2,2 procenta by totiž vážně hrozilo, že schodek bude hlubší než „jen“ čtyřicetimiliardový. Tuzemské veřejné finance by se pak mohly částečně „vymknout kontrole“.
Slabinou rozpočtu jsou investice. Položka kapitálových výdajů, která je zahrnuje, představuje v návrhu rozpočtu na rok 2020 pouze devět procent celkových výdajů. Přitom třeba v roce 2015 to bylo 13,5 procenta. Běžné, provozní výdaje státu se mezi lety 2015 a 2020 tedy mají zvýšit z 86,5 procenta celkových výdajů na 91 procent. To představuje nežádoucí vývoj, jelikož investiční výdaje vytvářejí bohatství budoucnosti, nikoli výdaje běžné, které spíše pouze udržují chod státu v současných mantinelech.
Mezi běžnými výdaji je však třeba rozlišovat. Ne všechny představují „projídání budoucnosti“. Největší meziroční procentuální nárůst zaznamenávají v návrhu rozpočtu na rok 2020 položky výdajů na vzdělávání a školské služby, a to o 19,5 procenta, a na dávky a podpory v sociálním zabezpečení, kde zvýšení představuje dokonce 49,9 procenta. Pro srovnání, celkové výdaje mají dle návrhu rozpočtu na příští rok vzrůst meziročně o 7,5 procenta.
Je tedy zřetelný důrazný akcent na oblast sociální, kde vláda sleduje spíše politický zájem a snahu naklonit si voliče, třeba zvyšováním starobních důchodů, a na oblast vzdělání. Přidávání učitelům je žádoucí z hlediska celkového rozvoje ekonomiky a je svým způsobem „investicí“ do budoucích generací. Zato přidávání na starobních důchodech bez provedení skutečné důchodové reformy a reformy systému veřejné zdravotní péče je do značné míry nekoncepčním házením peněz daňového poplatníka do černé díry.
To vše při dalším poměrně dramatickém zvýšení složené daňové kvóty. Tato kvóta bude v roce 2020 činit 36,6 procenta, takže bude nejvyšší za čtvrtstoletí (viz graf). Složená daňová kvóta zachycuje daňové příjmy veřejných rozpočtů a příjmy z povinného pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění ve vztahu k objemu hrubého domácího produktu.
Daňový poplatník tedy na chod státu přispívá v rostoucí míře. Jeho příspěvek od roku 2014 soustavně narůstá rychleji, než jak roste ekonomika jako celek. Jak kvůli zvyšováním některých daní, tak kvůli opatřením uváděným za účelem zlepšení daňového výběru, jako je EET nebo kontrolní hlášení.
Vláda však z takto získávaných peněz nadmíru silně financuje běžné výdaje na úkor těch investičních. Navíc nadále hodlá hospodařit schodkově. Část běžných výdajů, například na vyšší platy učitelů, je ekonomicky obhajitelná. Avšak část nikoli. Zejména pak ne, přihlédneme-li právě ke schodku rozpočtu i v ekonomicky stále poměrně příznivých časech a také k té skutečnosti, na niž upozorňují i mezinárodní instituce či ratingové agentury, že vláda není s to uspokojivě reformovat systém penzí a systém veřejné zdravotní péče.
Vláda zkrátka žije z podstaty a prosperity druhé půle běžícího desetiletí. Spíše, než aby léta prosperity využila k reformám, jede v zajetých kolejích a klade důraz na nekoncepční sociální výdaje. Platí to pro rok letošní a, projde-li rozpočet, i pro rok 2020.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
