Nejpesimističtější prognózy předpovídají české ekonomice letos desetiprocentní propad a schodek státního rozpočtu kolem 300 miliard korun. Světová ekonomika pak podle nejponuřejších ze scénářů klesne výrazněji než kdykoli po druhé světové válce, a letošek tak bude z celosvětového hlediska hospodářsky nejhorším rokem od Velké deprese 30. let. Stále častěji se tak objevuje otázka, zda takto mocným ochromením ekonomiky – se všemi neblahými důsledky, které to může mít nejen letos – neplatíme až přílišnou daň za opatření pro boj s koronavirem.
Odpověď na tuto otázku nelze hledat jen v Česku. Je to mezinárodní věc. Pokud by Česko třeba i uplatňovalo méně přísná opatření než v jiných zemích, kvůli své silné závislosti na zahraničním obchodu stejně bude jeho ekonomika značně poškozena. Tím, že se propadne zaměstnanost, spotřeba i investice za hranicemi ČR. Babišova vláda se holedbá, že Česko zavádělo razantní opatření mezi prvními.
V zásadě ale platí, že ostatní země postupně přitvrzují a že nakonec není přílišný rozdíl mezi přísností opatření u nás a v zemích našich klíčových obchodních partnerů. Jinými slovy, i pokud bychom si „nevypnuli“ naši ekonomiku, „vypínají“ ji sousedé a obchodní partneři, takže debata, zda máme postupovat tak přísně, jak postupujeme, ztrácí z hlediska hodnocení ekonomického dopadu značnou část svého praktického významu.
Je tedy třeba odpověď hledat na úrovni mezinárodní. Je správné, že se nejvyspělejší a nejvýznamnější světové ekonomiky rozhodly čelit rizikům koronavirové pandemie zásahy, jež povedou k hluboké recesi? V nové studii nazvané „Makroekonomie epidemie“, kterou v pondělí publikoval americký Národní úřad pro ekonomický výzkum, odpovídá tým ekonomů z USA a Německa. Jedná se o zřejmě první akademickou studii, která již modeluje přímo různé ekonomické dopady opatření zaváděných v těchto týdnech a dnech v souvislosti s onemocněním Covid-19.
Studie vychází z Kermackova-McKendrickova modelu z konce 20. let minulého století, který je v oblasti epidemiologie hojně citovanou „klasikou“. Výsledný model bere na zřetel prudce aktuální dění a včleňuje ekonomickou dimenzi. Autoři studie si za počáteční předpoklad volí informovaná slova německé kancléřky Angely Merkelové, která před dvěma týdny pronesla, že „za stávající situace se nakazí 60 až 70 procent populace“.
V podmínkách Spojených států to znamená, že by se koranavirem nakonec infikovalo přibližně 215 milionů Američanů, z nichž 2,2 milionu by nemoci Covid-19 podlehlo. Recese by v takovém případě byla poměrně mělká; celková spotřeba v USA by klesla během 29 týdnů od propuknutí nákazy jen o zhruba dvě procenta. Klesla by ze dvou důvodů. Hlavně proto, že nakažení lidé jsou obecně méně produktivní v práci, což má negativní dopad na jejich pracovní výdělek, a tedy i možnosti spotřeby. Zčásti pak proto, že více než dva miliony zemřelých jsou z makroekonomického hlediska více než dvěma miliony „spotřebitelů, kteří opustili trh“.
Ekonomika USA by tak ovšem trvale přišla o 0,65 procenta svého hrubého domácího produktu, a to kvůli oněm více než dvěma milionům zemřelých, kteří pochopitelně představují nevratnou makroekonomickou ztrátu, resp. ji představuje ekonomická hodnota, kterou mohli vytvořit, leč kvůli své smrti nevytvoří.
Realističtější je však přepokládat, že lidé omezí spotřebu a zaměstnanost i „sami od sebe“, tj. ona „stávající situace“ z projevu Merkelové se změní ještě stále bez opatření na vládní úrovni. Zejména náchylní jedinci spontánně omezí své sociální interakce. Recese bude v takovém případě hlubší, neboť spotřeba klesne zhruba 4,5krát výrazněji než v prvním případě. Modelově autorům studie vychází, že v USA se nakonec při průměrně 65procentním promoření nakazí 174 milionů lidí, přičemž 1,74 milionu z nich zemře.
Pokud však stát zavádí opatření pro boj s nákazou, situace se mění ještě dramatičtěji. Opatření typu nuceného přechodu na „práci z domova“ či zavírání škol, obchodů, restaurací i továren z makroekonomického hlediska znamenají, že lidé odpracují méně hodin a vykážou slabší úroveň spotřeby. Zároveň se ovšem dále snižuje podíl nakažených a zemřelých. Z modelového příkladu USA vyplývá, že vládní opatření v optimálním případě zachrání zhruba 600 tisíc lidí. To kromě jiného znamená, že dlouhodobě méně klesne počet opracovaných hodin, neboť i zemřelých je výrazně méně.
Recese je pochopitelně výrazně hlubší než bez vládních opatření, místo devítiprocentního propadu vykazuje spotřeba propad 21procentní. Zároveň však dlouhodobě nedochází k tak výraznému trvalému propadu odpracovaných hodin, a tedy celkového výkonu ekonomiky, což postupně kompenzuje ztrátu způsobenou hlubší recesí. Bez ohledu na humánní dimenzi tak restriktivní vládní opatření mají dlouhodobě i svůj smysl čistě účetně-ekonomický.
Z hrubého přepočtu závěrů zmíněné studie na české podmínky plyne, že současná striktní opatření Babišovy vlády zachrání před smrtí zhruba 20 tisíc obyvatel ČR. Ekonomický útlum, ba recese sice bude hlubší než bez těchto opatření. K citelnému útlumu by však došlo tak jako tak. Kvůli přirozenému pudu sebezáchovy obyvatel ČR a kvůli opatřením zaváděným v zahraničí, v zemích obchodních partnerů ČR.
Dvacet tisíc zachráněných životů, to má především svůj nevyčíslitelný lidský rozměr. Zároveň ale i rozměr ekonomický. Řada z těchto zachráněných ještě řadu let bude přispívat k růstu výkonu české ekonomiky, a tedy i ke kompenzaci ztráty v podobě hlubší recese vzniklé jejich záchranou. A nezapomínejme, tím zachráněným může být kdokoli z nás, kdo nyní čteme tyto řádky, nebo kdokoli z našich nejbližších.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
