Řecko si poprvé po třech letech řeklo běžným způsobem, to jest vydáním dluhopisů, o peníze mezinárodních investorů. Už se tedy nespoléhá jenom na nouzové půjčky.
Konkrétně na nouzové půjčky z kapsy daňových poplatníků členských zemí eurozóny v čele s Německem, eventuálně členských zemí Mezinárodního měnového fondu, mezi něž patří i Česká republika.
O vydané pětileté dluhopisy byl včera v Aténách zájem. V dubnu 2014 se ale po řeckých dluhopisech také jenom zaprášilo. Avšak o rok později se země ocitla v kolapsovém stavu. Jedna vlaštovka jaro nedělá a ani jeden úspěšný prodej dluhu ještě zdaleka nezaručuje, že ekonomika je z nejhoršího venku. Míra nezaměstnanosti přesahuje v Řecku 21 procent. Růst tamní ekonomiky je chabý, v prvním letošním čtvrtletí vykázal meziročně jen 0,4 procenta, zatímco průměr zemí Evropské unie činil 2,1 procenta. Výkon celé řecké ekonomiky je stále o zhruba 25 procent nižší než před rokem 2009, kdy její dluhové drama začalo. Podobný pokles zaznamenala ekonomika Spojených států počátkem třicátých let, během Velké hospodářské krize.
Proč tedy investoři při takovéto mizerii Aténám vůbec půjčují? Prostě a jednoduše, uvěřili slibům. Všichni klíčoví „herci“ řeckého dluhového dramatu mají tak či onak zájem na jeho rychlém konci. Sami tak podléhají ne nutně realistickým očekáváním, která v podobě naleštěných slibů šíří do světa.
Zbyla mu jen rozhalenka
Premiér Alexis Tsipras chce být premiérem i po volbách v roce 2019. Už dávno není zapáleným ultralevicovým radikálem.
Pochopil, že vzpurnost a rudá ideologie dlouhodobě neobstojí v zemi, kde drtivá většina obyvatel chce dále platit eurem. V roce 2015 mohl sice Řecko vyvést z eurozóny, jenže se dovtípil, že v nastalém chaosu by sám padl také. Přistoupil na podmínky věřitelů, tedy Evropské komise, Evropské centrální banky a MMF, a od té doby, „seká latinu“.
Ze vzpurných let mu zůstala snad už jen pověstná rozhalenka – kravatu stále odmítá nosit i na nejvrcholnějších politických jednáních. Rozčarování nad Tsiprasovou otočkou o 180 stupňů, jak ji nazývá, neskrývá jeho někdejší „soudruh ve zbrani“, exministr financí Janis Varufakis. Toho návrat Řecka na dluhopisové trhy žádnou radostí nenaplňuje, jelikož zemi i její banky stále považuje za insolventní. Takže ovace včerejšího dne jsou prý jen předehrou další děsivé části dluhového dramatu.
Varufakis varuje, že v porovnání s rokem 2014 se vlastně nic nezměnilo. Jedině tedy to, že Tsipras přistoupil na tu samou rétoriku, kterou před třemi lety uplatňoval tehdejší premiér Antonis Samaras. Tsipras v roce 2014 o návratu na dluhopisové trhy hovořil vzhledem k monumentální výši řeckého dluhu jako o „cvičení v oblasti public relations“ před volbami do Evropského parlamentu. Dluh před třemi lety dosáhl 181 procent celého ročního výkonu řecké ekonomiky. Letos i příští rok vykáže zhruba stejnou, ne-li ještě o něco vyšší úroveň. Z předloni zahájeného záchranného programu věřitelů, od roku 2010 již třetího, vystoupí Řecko příští rok v srpnu. V té době by mělo mít za sebou alespoň rok úspěšného působení na dluhopisových trzích. Také to je v pozadí Tsiprasovy otočky a kalupu vstříc mezinárodním investorům. Opuštění záchranného programu v režii věřitelských institucí, které podstatná část Řeků z duše nenávidí, je pro něj nejlepším volebním tahákem. Paměť voličů bývá krátká a jen hrstka z nich si vzpomene, že to vlastně byli Tsipras a další rudí radikálové z hnutí Syriza, kteří svým iracionálním jednáním v první půli roku 2015 učinili z dluhového dramatu hotovou katastrofickou podívanou. Za ni běžní Řekově dnes platí ještě mizernější životní úrovní, než jakou by měli, pokud by u moci zůstal Samaras. S Tsiprasem, model roku 2017, jenž překabátil do umírněné samarasovské podoby, nacházejí další „herci“, zástupci věřitelských institucí, společnou řeč daleko snáze než s odbojným Tsiprasem, model roku 2015. I proto, že sami touží po tom, aby se Řecko na dluhopisové trhy rychle vrátilo. Vždyť z peněz, které tam získá, budou Atény posléze splácet věřitelům jejich půjčky. A i věřitelé mají své politické zájmy. Třeba v zájmu Angely Merkelové jistě je vítězoslavně německému národu ještě před blížícími se volbami sdělit, že nemocný řecký pacient se pomalu, ale jistě začíná odpojovat od hadiček, rozuměj od peněz německého daňového poplatníka.
Lidé a potemníci
Laureát Nobelovy ceny za ekonomii George Akerlof letos společně s ekonomem Pascalem Michaillatem vydali studii, která čerpá ze života brouků potemníků. Když se ocitnou dva druhy potemníků v nádobě mouky, není tomu vždy tak, že by nádobu ovládl ten biologicky zdatnější druh. Někdy ji ovládne i ten méně zdatný – stačí, když třeba jen vlivem náhody získá početně navrch. To proto, že potemníci požírají vajíčka opačného druhu. Krátkodobá početní převaha tak vyústí v ovládnutí celé nádoby a ve vymření zdatnějšího druhu.
Podobně je tomu u lidí. Občas vítězí ta horší řešení. Jenom proto, že mají v danou chvíli vyšší počet důležitých stoupenců.
Tak tomu dost dobře může být teď s Řeckem. Jeho návrat na dluhopisové trhy si přeje dost klíčových „herců“ na to, aby se z něj přes počáteční potlesk stala ukvapená fraška, ne-li další tragédie.
Vyšlo v Mladé frontě Dnes.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
