Argumenty PRO jsou hlavně mikroekonomického rázu. Firmy a podniky by ušetřily na poplatcích za směnu měn a na zajištění kursového rizika. Tyto náklady činí nejvýše 0,5 procenta HDP, tedy kolem 35 miliard korun ročně, takže makroekonomicky nejsou příliš významné, byť z hlediska některých konkrétních podniků – tedy mikroekonomicky – je jejich význam vyšší. Ovšem nová možnost vést účetnictví v eurech tyto náklady dále sníží učiní ještě méně významnými. Výhodou eura také pochopitelně je, že lidé by při cestě do eurového zahraniční nemuseli platit směnárnám. Obecně by v ekonomice byly nižší úrokové sazby, což značí třeba dostupnější úvěry, ale to nemusí platit vždy. Dostupnější úvěry v podobě hypoték vedou k rychlejšímu růst cen nemovitostí a bydlení. Ovšem tyto vyšší ceny v dlouhodobém horizontu podnítí větší objem výstavby, což může vytvořit částečně korektivní tlak na pokles cen realit.

Argumenty PROTI jsou hlavně makroekonomického rázu. Klíčovým je neexistence autonomní měnové politiky, která může úrokové míry „šít na míru“ přímo potřebám české ekonomiky, bez ohledu na vývoj v jiných zemích. Za současné situace to znamená, že s eurem bychom měli v uplynulých více než dvou letech vyšší inflaci, než byla s korunou. Místo nejvýše osmnáctiprocentní by byla třeba až 25 až 30procentní, a to při hůře úročených spořících účtech v bance (přibližně jen nejvýše tříprocentní úrok namísto šestiprocentního). Neméně podstatné jsou ovšem to, že eurozóna vykazuje řadu makroekonomicky významných „konstrukčních nedostatků“, které staví otazník za dlouhodobou udržitelnost celého projektu a které se již nyní projevují zhoršováním ratingu většiny jejích členských zemí (na rozdíl od zemí EU bez eura, jimž se rating naopak zpravidla zlepšuje) a v porovnání s ČR více než dvojnásobnou a trendově stále rostoucí úrovní veřejného zadlužení v poměru k HDP.