Vláda se zdráhá snížit DPH na potraviny. Obává se totiž výpadků příjmu státní a veřejné kasy. O kolik peněz by ji připravilo? Záleží, jakých potravin by se snížení DPH týkalo a v jakém rozsahu by bylo, ale lze předpokládat, že roční náklady snížení by se pohybovaly v pásmu od 10 do 20 miliard korun. To nejsou zanedbatelné náklady. Zvláště ne za současné situace, kdy vláda na letošek sice plánuje schodek státního maximálně 295 miliard korun, ale třeba podle Národní rozpočtové rady je i tak nerealistický. Pravděpodobnější je, že schodek bude letos kolem 360 miliard korun. Vláda tak musí hledat úspory, a ne vytvářet nový dluh právě třeba snížením DPH na potraviny. Pokud by ale byla schopná ušetřit, jak vládní strany hlavně před volbami ostatně slibovaly, byla by to jiná písnička. V takovém případě by se DPH na potraviny mohla výrazněji snížit, třeba ze stávající patnáctiprocentní sazby na desetiprocentní. Otázkou by pak ovšem bylo, do jaké míry by snížení daně promítli do svých cen prodejci, například obchodní řetězce. Zkušenost třeba i ze sousedního Německa z doby pandemie roku 2020 naznačuje, že by promítnutí nebylo úplné a že by si tedy řetězce na úkor státu (a daňového poplatníka) navýšily své marže. To je další důvod, proč se zatím vláda zdráhá sazbu DPH snížit. Navíc ministerstvo financí nyní uvažuje o zrušení nejnižší sazby DPH, tedy té desetiprocentní. Kompenzačně by v takovém případě mohlo snížit stávající patnáctiprocentní sazbu na úroveň třinácti nebo čtrnácti procent. To by tedy DPH z potravin snížilo, ale jen poměrně nepatrně, takže by to řadoví nakupující sotva postřehli.
Argumentem pro snížení DPH je, že je jedna z nejvyšších v EU. Německo uplatňuje na potraviny sazbu sedmiprocentní, Rakousko desetiprocentní, Polsko běžně na základní potraviny sazbu pětiprocentní, kterou však nyní kvůli rapidní inflaci tamní vláda snížila na nulu, a konečně Slovensko sazbu desetiprocentní. Česko má tedy z těchto zemí DPH na potraviny nejvyšší, což je jeden z důvodů, proč je celá řada potravin například v Polsku, ale někdy i třeba v Německu, znatelně levnější než v Česku.
Pokud by vláda ke snížení DPH přistoupila, mělo by být trvalé, neboť jinak prodejci a řetězce nepromítnou snížení daně tolik do konečných cen. A také by mělo být kompenzováno odpovídajícím navýšením příjmů veřejných rozpočtů, případně doprovázeno odpovídajícím seškrtáním některých veřejných výdajů. Ideálně tedy v rozsahu 10 až 20 miliard ročně.
Snížení DPH na potraviny je přitom ekonomicky i sociálně žádoucí, pokud tedy budou výše uvedené splněny podmínky v body. Zejména proto, že zlevnění potravin by pomohlo hlavně sociálně slabším domácnostem typu těch tvořených důchodci nebo samoživiteli. V rozpočtech těchto lidí mají výdaje na potraviny vyšší podíl, než je tomu u bohatších lidí. Vhodně provedené a kompenzované trvalé snížení DPH na potraviny, alespoň na ty základní typu mléčných výrobků, masa, pečiva, případně ovoce a zeleniny, je tedy vhodným příspěvkem k udržení sociálního smíru.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
