Friedrich August von Hayek považoval Davida Huma, společně s Richardem Cantillonem, za otce moderní monetární teorie (Hayek 1976: 23). Ač se někteří ekonomičtí badatelé, včetně Marka Blauga (Blaug 1991: ix), nezdráhají obvinit Huma z plagiátorství jistých Cantillonových textů, je obecně za nejpodstatnější přínos skotského osvíceneckého filozofa-stoika na poli ekonomie pokládán právě jeho příspěvek k měnové teorii.
Humovy názory v oblasti monetární teorie jsou v mnohém relevantní dodnes. Vždyť i sám Milton Friedman se v roce 1975 nechal slyšet, že monetární ekonomie jeho doby pokročila v porovnání s tou, již rozvíjel Hume, kromě lepšího zvládnutí kvantitativních metod pouze „o jednu derivaci“ (cit. v Mayer 1980: 89). Tím měl na mysli tu skutečnost, že zatímco Hume zkoumal změny cenové hladiny jako takové, moderní ekonomové hledí přibližně od přelomu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století i na změny v očekávání stran budoucí výše cenové hladiny. V čem tedy je Humovo učení ve sféře monetární teorie stále aktuální i dnes, tři sta let po myslitelově narození?
Peníze jako olej
Friedmanovo uvedené vyzdvižení Humova učení v monetární oblasti nemusí být vůbec náhodné, jelikož oba by se nejspíše shodli na ideji stabilního růstu měnové zásoby, dnešními slovy, na myšlence monetárního „autopilota“.
Hume peníze nenahlížel jako jedno z kol obchodu, nýbrž jako olej, jenž ona kola obchodu pomáhá promazávat a snáze tak roztáčet. Množství peněz v ekonomice není podle něj důležité, protože ceny budou vždy k tomuto množství proporcionální. Co však zásadní je, jsou změny v peněžní nabídce. Pokud tato nabídka stoupá v přehnané míře, zvyšují se v příslušné zemi přehnaně, totiž citelně inflačně, ceny práce a výroby, což za předpokladu, že v ostatních zemích k podobnému růstu množství peněz nedochází, činí zboží příslušné země relativně dražší, tudíž méně konkurenceschopné.
Zde nutno podotknout, že zvýšení množství peněz v ekonomice může mít i zcela opačný efekt – záleží ovšem na časovém horizontu. V době po finanční krizi z let 2007 až 2009 byly často skloňovanou mediální zkratkou takzvané měnové války. Ty měly plynout ze soupeření jednotlivých zemí ve znehodnocování vlastních měn vytvářením nových peněz (pochopitelně při velmi nízkých úrokových sazbách). Znehodnocené měny by totiž ulevily vývozcům a učinily jejich zboží – v náročném ekonomickém prostředí v době po finanční krizi – na světových trzích konkurenceschopnější.
Objasněme si to blíže. Zatímco dlouhodobý rovnovážný směnný kurs, o němž jsou investoři přesvědčeni, že je „tím správným“, určují fundamentální faktory jako obchodní toky do a z dané země, parita kupní síly měny a další, krátkodobě se směnný kurs může od dlouhodobé rovnovážné úrovně odchylovat. Tato odchylka odráží rozdíly v úrokových sazbách – takzvaný úrokový diferenciál. Jestliže daná země či region sníží své úrokové sazby, zatímco ostatní země a regiony je zachovají na stávajících úrovních, měna oné jedné země oslabí v porovnání s ostatními měnami až na takovou úroveň, kde již lidé začnou očekávat, že v budoucnosti ta měna opět posílí, a to v takové míře, že příslušné kapitálové zhodnocení bude kompenzovat onen diferenciál. Relativní snížení úrokových sazeb tedy vede v krátkodobém horizontu k oslabení měny, kdežto inflační tlaky – výsledek peněz a úvěrů vytvořených nově v prostředí nízkých úroků – se mohou neblaze projevit v dlouhodobém horizontu.
Náročnou situaci po finanční krizi v tomto ohledu vystihují slova Henriho Guaina, ekonomického poradce francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, jež pronesl na podzim roku 2009 v reakci na posilování eura vůči dolaru. „Pokud kurz eura překročí hranici 1,50 dolaru, bude to pro evropský průmysl a evropskou ekonomiku katastrofa,“ řekl tehdy, přičemž dodal, že „v určité chvíli se silné euro stane pro Evropu nesnesitelnou zátěží.“ Řešení hledal ve vytváření nových peněz, tedy navýšení měnové nabídky: „Evropa bude muset reagovat nejspíše tištěním peněz, což však rovněž povede k inflaci.“ (cit. v Kovanda 2011: 66).
Ač se další čelní francouzští představitelé od Guainových výroků distancovali, ukázalo se, že poněkud zvrácené upřednostnění krátkodobých cílů našlo obhájce – alespoň jednoho, totiž Guaina – i v nejvyšších politických patrech jedné z klíčových hospodářských velmocí. Nebezpečí inflace, která by se neblaze projevila v dlouhodobém horizontu, před nímž varoval právě již Hume, bylo Sarkozyho poradcem sice zmíněno, ale přesto ve svých úvahách neváhal upřednostnit krátkodobý efekt, totiž oslabení měny.
„Šťastlivci“ a „smolaři“
Nutno ovšem podotknout, že Hume nenahlížel zvýšení peněžní nabídky jen negativně. Je podle něj opodstatněné, není-li přehnané. V přiměřené míře má podle něj kladný efekt, alespoň dočasný, na rozvoj obchodu. V této Humově tezi by Guaino již mohl najít jistou oporu pro svůj tehdejší návrh. Plyne z ní rovněž to, proč by, žil-li by dnes, Hume s největší pravděpodobností souhlasil s Friedmanem a proč by horoval za monetárního „autopilota“ – za pozvolný, postupný a stálý, tudíž neinflační (ve smyslu nějaké citelnější inflace), růst peněžní nabídky. Takový, který bude graduálně přispívat k rozvoji obchodu. Takový, který bude kontinuálně promazávat jeho kola.
Náhodný ale nebude ani Hayekův hold Humovi z úvodu tohoto textu. Humovo přesvědčení, že není důležitá ani tak absolutní výše peněžní nabídky, jako spíše její změny, souzní s přesvědčením mnohých ekonomů rakouské školy, kteří na podobné bázi dokonce obhajují návrat ke zlatému standardu. Jesús Huerta de Soto, klíčový současný expert rakouské školy na měnovou politiku, například říká, že „zlato je vhodný kandidát pro krytí peněz a nestarejme se příliš, zda je jej ve světě dostatek, či nikoli. To je irelevantní.“ I jeden gram zlata podle něj může mít velkou kupní sílu. „Jakékoliv množství peněz je optimální; problém s penězi vyvstává, když jejich nabídka roste či klesá“ (Kovanda 2009: 42). Hume navíc – opět podobně jako představitelé rakouské školy – uznává, alespoň implicitně, existenci takzvané dobré deflace, tedy takového poklesu cenové hladiny, jenž je způsoben technologickým pokrokem a vzestupem produktivity neboli snížením jednotkových nákladů, které pochopitelně výrobci umožňuje jít s cenami dolů. Jak jinak si totiž vysvětlit Humův postřeh, že příliv amerického zlata a stříbra sice zvýšil cenovou hladinu v Evropě, leč méně než proporcionálně – než se zvýšené množství drahých kovů stačilo plně projevit, stoupla produktivita evropských výrobců, a to se projevilo právě dezinflačním účinkem.
Hume si již přitom dobře uvědomoval, že jako se příliv vzácných kovů nemusí proporcionálně odrazit v růstu cen, nemusí tento růst být ani rovnoměrný napříč různými sektory dané ekonomiky. Uvědomoval si zkrátka již existenci jevu, jejž je dnes označován jako Cantillonův efekt, a sice že distribuce nových peněz po zvýšení peněžní nabídky není okamžitá a rovnoměrná. Některé subjekty jsou prostě u nových peněz dříve než jiné a mohou tak s nimi kupovat ještě za staré, nezvýšené ceny. K zvyšování cenové hladiny, jež bude způsobeno přísunem nových peněz, totiž samozřejmě dojde až po prvém vydání těchto peněz – poté, co se ocitnou v oběhu a budou se tak moci inflačně projevit.
Hume nahlížel naznačené zpoždění mezi růstem peněžní nabídky a vzestupem cenové hladiny jako obecně prospěšné, neboť některé subjekty – ty „šťastnější“, co jsou první u nových peněz – si mohou dovolit koupit více zboží či služeb, než kdyby k růstu množství peněz v ekonomice nedošlo. V tomto by se ale již s ekonomy rakouské školy nepohodl – alespoň ne s těmi z „misesovské větve“. Ludwig von Mises (1971: 139) totiž v tomto Humovi oponoval tím, že subjekty, které se k novým penězům dostanou jako poslední, „smolaři“, se ve skutečnosti dočkají poklesu svých reálných příjmů, jejich inflačního zdanění. V Misesově vidění zvýšení peněžní nabídky tedy nezvyšuje spotřebu v ekonomice ani ekonomice jako celku jinak neprospívá, nýbrž jen zvyšuje kupní sílu „šťstnějších“ na úkor „smolařů“, jejichž kupní síla je omezena. Růst peněžní nabídky tak ekonomiku pokřivuje.
Rychlost oběhu
S některými ekonomy rakouské školy by se Hume rozcházel i v náhledu na rychlost obratu peněžní jednotky. Měl totiž za to, že když lidé ve větší míře například začnou takříkajíc ukládat peníze „do matrací“, sníží se rychlost peněžního oběhu – peníze budou s nižší frekvencí měnit majitele -, což se následně projeví poklesem cenové hladiny. Humovi by však v tomto oponoval kupříkladu Henry Hazlitt, proslulý sympatizant rakouské školy a odpůrce celé té ideje rychlosti oběhu peněžní jednotky. Podle Hazlitta zvýšení rychlosti oběhu peněz nutně neznamená související či dokonce proporcionální vzestup cenové hladiny. Ve své knize The Failure of the „New Economics“, jež atakuje keynesovské učení, to Hazlitt ilustruje na příkladu míry obratu bankovních depozit na požádanou (1959: 301). Ta byla v jeho době, konkrétně v roce 1957, ve městě New Yorku dvakrát vyšší, než kolik činil průměr zbytku Spojených států. New York je totiž, argumentoval Hazlitt, centrem spekulativních transakcí v USA. Poměrně vysoká rychlost obratu peněžní jednotky je tedy podle něj pouze signálem zvýšené aktivity spekulantů, nikoli však příčinou růstu cen. „Zvýšená rychlost oběhu peněz může být dokonce doprovodným projevem poklesu cen akcií, dluhopisů nebo komodit, a to zvláště v době krize, jež propukne v době, kdy vrcholí boom té či oné ekonomiky,“ míní dále Hazlitt (1959: 301).
Je-li ovšem rychlost oběhu peněžní jednotky irelevantní, co se vlivu na cenovou hladinu týká, je utlumena síla argumentu těch současných ekonomů, kteří Spojeným státům a vůbec světu předpovídají citelnou inflaci, která bude důsledkem bezprecedentních opatření v oblasti měnové politiky centrálních bank, zejména pak druhé vlny takzvaného kvantitativního uvolňování v USA. Centrální banky po celém světě následují již od roku 2008 výrazně uvolněnou měnovou politiku, která se projevuje tím, že enormně narůstají nepovinné rezervy komerčních bank. Zmínění ekonomové, kteří varují před inflací, soudí, že jakmile hospodářské subjekty včetně komerčních bank napříč tou či onou ekonomikou dospějí k závěru, že rizikovost investic poklesla na únosnou míru, rozjede se úvěrování na plné obrátky, do oběhu budou proudit ony přebytečné rezervy komerčních bank a vše bude umocněno nárůstem rychlosti peněžního oběhu (tak, jak budou peníze v konjunkturálním prostředí mnohem častěji střídat majitele a intenzivněji proudit z ruky do ruky). To vše se má projevit právě citelnou inflací. Je-li však rychlost oběhu peněžní jednotky irelevantní, jak míní Hazlitt, budou inflační tlaky slabší, možná velmi výrazně, než zmínění ekonomové očekávají.
Závěr
Alejandro Cheufen, přední expert na ekonomické myšlení dávných učenců z univerzity v Salamance (které Joseph Schumpeter označoval za zakladatele ekonomie coby vědy a Murray Rothbard, přední zástupce rakouské školy, zase za „proto-rakušany“), uvedl během své pražské přednášky (2011), že kdyby se moderní ekonomové více drželi hospodářských principů, jež učenci ze Salamanaky například i v měnové oblasti rozvinuli, k finanční krizi roku 2008 by nikdy nedošlo. I to vystihuje, že mnohasetleté myšlenky, včetně těch Humových, nemusí dnes být vůbec irelevantní. Ostatně, i tento text naznačil, že mnohé z myšlenek, jimiž se v oblasti měnové zaobíral již Hume, jsou ekonomy diskutovány dodnes. Zřejmě opravdu platí Friedmanova teze, že monetární ekonomie současnosti není dále než „jednu derivaci za Humem“.
Literatura
Blaug, Mark (1991), Richard Cantillon (1680-1734) and Jacques Turgot (1727-1781), Brookfield, VT: Edward Edgar.
Hayek, Friedrich August von (1976), „Choice in Currency: A Way to Stop Inflation“, Occasional Paper No. 48, Londýn: The Intitute of Economic Affairs.
Hazlitt, Henry (1959), The Failure of the „New Economics“: An Analysis of the Keynesian Fallacies, Princeton: D. Van Nostrand.
Cheufen, Alejandro (2011), přednáška u příležitosti vydání českého překladu jeho knihy Faith and Liberty v péči Liberálního institutu, Staroměstská radnice, Praha, 1. června.
Kovanda, Lukáš (2009), Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o inanční krizi, Praha: Mediacop.
Kovanda, Lukáš (2011), Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize, Praha: Mediacop.
Mayer, Thomas (1980), „David Hume and Monetarism“, Quarterly Journal of Economics 95 (srpen), s. 89.
Mises, Ludwig von (1971), The Theory of Money and Credit, Irvington-on-Hudson, NY: Foundation for Economic Education.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
