Inspirovat k ekonomickému bádání může dokonce i vlastní choť. „Poprvé, bylo to v Německu, jsem ji viděl hrát na klavír Mozarta,“ vzpomíná Frederic Scherer, emeritní profesor ekonomie z Harvardu, zpovídanýnedávno autorem blogu. „Hned jsem věděl, že to musí být moje žena.“
Manželka Barbara, učitelka hry na klavír, ho přivedla k myšlence psát ekonomické studie i stati o skladatelích vážné hudby. Nebyla jediným zdrojem inspirace; „nakopla“ ho i hypotéza spisovatele Wolfganga Hildesheimera, podle níž byl Mozart prvním skladatelem, který tvořil „na volné noze“ – bez napojení na nějaký významný dvůr nebo církev; a protože trh a ochranná práva ve sféře vážné hudby nebyly tehdy dostatečně rozvinuty, topil se solnohradský génius roku 1791, když umíral, až po uši v dluzích.
„Hildesheimer se velmi vážně zmýlil,“ míní Scherer. Skladatelé prý tvořili na volné noze už století před Mozartem. Zdrojem obživy jim tehdy bylo hlavně skládání oper, jelikož většina operních scén byla financována mecenáši. Navíc řada skladatelů si brala, slovy dneška, více úvazků. Johann Sebastian Bach například melouchařil tak, že své skladby uváděl v lipské Zimmermannově kavárně; vedle toho byl formálně zaměstnán jako učitel a spolupracoval též s církví.
Pravda ovšem je, že skladatelé museli vydávat značné prostředky, aby své dílo mohli šířit. „Jedním z důvodů, proč byly Mozartovy výdaje za bydlení během jeho pobytu ve Vídni tak závratné, byl fakt, že musel utvořit dostatečný pracovní prostor pro opisovače svých skladeb,“ říká Scherer. Tito předchůdci dnešních kopírek ovšem tu a tam zklamali a opis dané skladby „ulili“. Pirátské kopie nejenže skladatelům ukusovaly zisk, ale často obsahovaly chyby, což ohrožovalo jejich reputaci.
Účinné zákony o copyrightu se objevily až kolem roku 1840 v severní Itálii. Jedním z prvních, kdo copyrightu umně využil, byl Giuseppe Verdi. Finanční úspěch, který se díky tomu dostavil, však podle Scherera snížil jeho skladatelské úsilí v dalších letech*. Scherer i tak oponuje dalšímu častému názoru – a sice že absence copyrightu přivedla skladatelskou činnost do slepé uličky. „Svět by byl plný nádherných hudebních děl, i kdyby zákony o copyrightu nikdy nevstoupily v platnost,“ uzavírá**.
Něco na tom bude, vždyť sám Mozart byl roku 1840 už téměř půl století po smrti.
*) Ekonomové by řekli, že Verdiho nabídková křivka práce se zpětně zakřivila. Až do určité výše mzdy vzrůstá množství nabízené práce (ve Verdiho případě počet hodin strávených nad notovými zápisy, při psaní skladeb) s rostoucí mzdou. Vzroste-li však mzda za onu určitou, hraniční úroveň, nabídka práce se naopak sníží. „Hraniční úroveň“ nastává tehdy, když jedinec shledá, že dodatečná hodina volného času mu zajistí vyšší užitek než další odpracovaná hodina (Verdi díky copyrightu zbohatl tolik, že už měl vše, nač si vzpomněl, a poměrně nejcennějším se mu stal volný čas).
**) Ostatně, absence copyrightu a ochranných známek je zásadním faktorem, jenž stojí i za kvapným rozkvětem webového pornoprůmyslu v posledních letech.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
