„Vizuální naváděcí systém“ – překvapivě nejde o hi-tech zařízení některého z čerstvě dodaných gripenů a dokonce ani o součást vybavení raketoplánu, nýbrž o mouchu. Konkrétněji, o obrázek mouchy domácí, je-li tento vykreslen uvnitř pisoárově mušle, v místech, kam by mělo být mířeno, přijde-li na muže potřeba vyžadující nedlouhou společnost urinálu. Abychom byli spravedliví, neslavnou roli vizuálního naváděcího systému, jak zní obchodní označení, nemusí nutně zastávat moucha, ale i jiná zpodobnění, třeba svíčky (a údajně i Jane Fondové). Nicméně mouchám nelze upřít průkopnictví.
První moucha tohoto ražení se usídlila uvnitř mušle na amsterodamském letišti Schiphol. To bylo někdy koncem osmdesátých let a málokdo tušil, že muší mušle zakrátko prožijí exodus do celého světa. Aby také ne, jedná se o nesmírně efektivní zlepšovák, jenž si našel cestu i do ekonomických učebnic. Instalace památných muších mušlí shipholských vedla uklízecí čety, pro něž platí cosi jako „škoda každé potřeby, jež dopadne vedle“, i jejich nadřízené k zajímavému poznání: nepořádek plynoucí z „dopadu vedle“, z netrefení pisoáru poklesl o osmdesát procent. Muži měli najednou nač mířit – na vizualizaci zástupce hmyzí říše – a „naváděli“ mnohem spolehlivěji na cíl – do nitra urinálu, a nikoli na podlahu. Není známo, kolik členů uklízecí čety tehdy připravila moucha o práci, ale vizuální naváděcí systémy tohoto typu zakrátko dobyly nejen „ony místnosti“ letištních hal, leč též restaurací a jiných objektů, kde je frekvence nutnosti vykonat potřebu taková, že o osmdesát procent menší nepořádek značí významné finanční úspory na úklidu.
Příběh pisoárové mouchy uvádí ve své učebnici Mikroekonomie a chování (vyšla i v češtině v roce 1995) americký ekonom Robert Frank. Nyní se k němu vrací krajané Richard Thaler (behaviorální ekonom) a Cass Sunstein (akademický právník) v nové knize Nudge(„Pošťouchnutí“). V tomto díle přicházejí s ideou (v duchu koncepce libertariánského paternalismu, již rozvíjejí), že rozhodnutí člověka je ovlivněno i rozvržením (pořadím) možností, z nichž volí – takzvanou „architekturou výběrů“. A efektivnější než si výběr kýžené možnosti vynutit, je navrhnout „architekturu“ tak, by si (dobrovolně) zvolil, co my chceme. „My“ přitom může označovat manažery supermarketů, již detailně promýšlejí umístění zboží, bankéře, jenž pečlivě volí pořadí navržených penzijních programů, či správce (nejen) shipholských toalet, kteří namalují mouchu tam, kam je nejekonomičtější, aby muži „naváděli“.
Týden, 28.4.2008, aktualizováno
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
