Státeček, jejž lze autem objet kolem dokola během jediného odpoledne, Američané o něm míní, že je jen německým městem, a jeho obyvatelé jdou zdaleka nejbohatší z 27 zemí Evropské unie. Lucembursko má totiž schopné diplomaty.
Nejnovější čísla Eurostatu pověst Lucemburska jen potvrzují – po přepočtení na paritu kupní síly měny činí HDP na obyvatele 276 jednotek, přičemž sto těchto jednotek odpovídá průměru evropské sedmadvacítky. Na druhém místě končí Irsko se 146 jednotkami, Česko obsadilo osmnáctou příčku s 82 jednotkami.
Eurostat podotýká, že „výsledek Lucemburska je výrazně vylepšen množstvím přeshraničních pracovníků, kteří přispívají k produktu země, ačkoli trvale bydlí za jejími hranicemi.“ Skutečných důvodů je ale víc. Lucembursko bohatne díky Evropské unii – zcela jiným způsobem než druhé Irsko, které je zásadním příjemcem z prostředků fondů EU.
Lze tvrdit, že lucemburská diplomacie je klíčovým hybatelem dění v celém evropském společenství, a to navzdory skutečnosti, že reprezentuje tak malý stát. Tato její síla vykrystalizovala poměrně přirozeně. Obě světové války zemi zdeptaly a vrcholní diplomaté soudí, že třetí takový konflikt by nepřežila. Ústředním zájmem lucemburské diplomacie se tedy stalo vytvoření podmínek, jež by donutily dvě sousední velmoci – Francii a Německo – mírově spolupracovat. Odtud je již jen krůček k nemalému entusiasmu v procesu zakládání mezinárodních organizací, na jejichž základech vyrostla nynější EU. Lucembursko taková společenství vítá: usnadňují mu přístup na zahraniční trhy. To není vše.
Lucemburská diplomacie hraje bravurní představení. Je úmyslně nenápadná, ačkoliv oplývá v rámci EU enormním vlivem (chytrý David se přece nebude okázale vytahovat, že si může dovolit totéž co Goliáš). To podtrhuje skutečnost, že v zemi sídlí zmíněný Eurostat, Evropský soudní dvůr, Evropský auditorský dvůr, Evropská investiční banka, sekretariát Evropského Parlamentu, Překladatelské středisko EU, vydavatelství oficiálních publikací EU a další. I městečko Schengen, dnes tak notoricky známé, leží v Lucembursku.
Když v roce 1999 navrhla Evropská komise restrukturalizaci institucí EU, lucemburský ministr zahraničí Jacques Poos intervenoval, aby se ujistil, že dvě tisícovky úředníků Evropského parlamentu nebudou z metropole země převeleny jinam. Vivian Redingová reprezentuje Lucembursko v současné Komisi – není divu, osvědčila se v minulosti, kdy malé zemi bez moře „přihrála“ kvantum eurobyrokratických postů.
Vliv v rámci EU významně pomáhá Lucembursku ve hře na Chytrou horákyni aneb Jak být a zároveň nebýt daňovým rájem. Ač jde o zakladatelskou zemi EU, Lucembursko již v roce 1981 začlenilo do zákonných norem tu o bankovním tajemství. Zveřejnění vkladatelovy identity se stalo trestným činem. „Bohatneme na daňových únicích v Německu, Francii a Belgii,“ poznamenal jeden z lucemburských akademiků.
Bankovnictví v zemi díky této legislativě nevídaně rozkvetlo v první půli osmdesátých let, kdy vystřídalo ocelářství v roli motoru ekonomiky. Metropole země se ocitla vedle Londýna a Paříže mezi hlavními centry evropského bankovnictví. Diplomacie přitom pomáhá udržovat image naprosto transparentní země – takže zkazky o Lucembursku coby daňovém ráji jsou úspěšně vytlačovány na okraj politických diskusí.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
