Jak je možné, že si prvotřídní učitel nebo lékař nevydělá tolik, co fotbalisté a herci, kteří nás „jenom“ baví?
Může za to talent, výjimečný talent – odvětí nejeden ekonom a odkáže na teorii superhvězd. Tu počátkem 80. let rozvinul Sherwin Rosen.
Výjimečný talent je vzácný, a proto je drahý. Proto jsou ostatní, ti méně talentovaní, ochotni zaplatit v souhrnu astronomickou sumu, aby ho viděli v akci.
Výraz „v souhrnu“ z poslední věty je podstatný. Dokud lidé nevynalezli fonograf, respektive gramofon, měla každá významnější operní scéna svoji vlastní, místní hvězdu. „Souhrn“ tedy tehdy představovali třeba jen obyvatelé jednoho města a okolí. Jakmile hvězda vyrazila „za humna“, svůj lesk poztrácela. NESPRAVEDLIVÝ SVĚT
Ekonomové Robert Frank a Philip Cook si v knize The Winner-Take-All Society (Společnost, kde vítěz bere všechno) správně všímají, že se díky novým technologiím můžou projevy talentu několika nejlepších umělců šířit se stále větším dosahem.
„Fenomén trhů, na kterých vítěz bere vše, je čím dál tím patrnější, jelikož technologie významně násobí sílu a dosah nejtalentovanějších umělců. Většina hudby, kterou posloucháme, pochází z nahrávek, je tedy klidně možné, aby hlas nejlepšího tenora zněl v jediném okamžiku na každém místě na světě,“ píšou.
Alan Krueger ve studii The Economics of Real Superstars (Ekonomika opravdových superhvězd) spočítal, že zatímco v roce 1982 „shráblo“ pět procent nejvíc vydělávajících pěvců populární hudby 62 procent koncertních tržeb, v roce 2003 už to bylo 84 procent. Poptávka po superhvězdách
je prostě stále intenzivnější.
A to se v roce 2005, kdy Krueger studii publikoval, Facebook či YouTube teprve rozjížděly a Spotify nikdo neznal.
Šíří se talent všech výjimečně talentovaných rovnoměrně, se stejným dosahem? Pouze podle těch, jejichž mysl okupuje iluze spravedlivého světa. A svět je, bohužel, přirozeně a pochopitelně nespravedlivý.
ŠŤASTNÁ VLOČKA
Autor bestselleru Economy for the Rest of Us (Ekonomie pro nás ostatní) Moshe Adler v článku Stardom and Talent (Hvězdy a talent) odmítá, že by hvězdný nebo superhvězdný status odrážel výjimečný talent.
Celé davy umělců nebo sportovců mají potenciál proslavit se po celém světě. Podaří se to ale jenom zlomku z nich. Může za to náš sklon ke stádnosti. Konzumujeme to, co konzumují jiní.
Ve stejnou dobu totiž může být extrémně populární jen omezený počet umělců z určité branže. Vždyť i na nočním nebi, zvláště na tom nad rušným městem, je jen pár opravdu jasně zářivých hvězd.
Smiřme se s tím, zdaleka ne všichni talentovaní jsou úspěšní. Smiřme se i s tím, že sama tahle nespravedlnost nepostrádá své obecenstvo: stádoví konzumenti leckdy s gustem odsoudí „neúspěšné“ automaticky jako netalentované.
A do třetice, smiřme se s tím, že o slávě často rozhoduje náhoda.
Nějaká šťastná vločka, která na sebe nabalí další, až vznikne pořádná sněhová koule, která bourá hitparády. Na přelomu padesátých a šedesátých let se v Liverpoolu sešli čtyři sympatičtí talentovaní mladíci, o něž se manažersky staral Brian Epstein, producenta našli v Georgi Martinovi, jezdili na koncerty do Hamburku, ale… ale Beatles to nebyli. Dnes již zapomenutí Gerry and the Pacemakers měli o špetičku méně štěstí než neporovnatelně slavnější „Brouci“ (viz Finmag 2/2017).
JEDNA ŠANCE
Ekonom Marko Terviö vysvětluje, že astronomické výdělky superhvězd
odrážejí neefektivitu trhu práce. Zaměstnavatelé – v tomto případě producenti – se při obsazování důležitých rolí či pořádání koncertních turné zdráhají experimentovat.
Takže „mladí, snad i nadějní“ nemají nárok. Vysoce talentovaní lidé tak třeba v celé kariéře dostanou jedinou šanci prokázat svůj talent. Nebo klidně žádnou.
Pokud se ale někomu z těchto velkých talentů podaří předvést své nadání ve správný okamžik a za příznivých okolností, může si vydupat závratnou rentu – což je projev oné neefektivity trhu práce. Ale vraťme se ještě na úplný začátek. Za odpovědí na otázku, proč se prvotřídní učitel nikdy hvězdou nestane, se vydejme do dětství. Proč si nad postel lepíme plakáty zpěvaček nebo sportovců, ale ne učitelů? Už jako děti jim rozumíme: zpěv ani fotbal nejsou jaderná fyzika nebo neurochirurgie. Vyvolávají v nás silné emoce. Žijou život plný lesku a potlesku. Pořád se jen smějou a vítězí. Kdo by nechtěl být jako oni? Zůstávají s námi celý život.
A později jsme i ochotni platit, leckdy nehorázně, za to, že jsme jim tak či onak nablízku.
Vyšlo ve Finmagu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
