Miliardově rekordní přestup fotbalisty Neymara či astronomické výdělky hvězd boxerského ringu oživily otázku: Proč špičkoví sportovci a zpěváci berou mnohonásobně víc než výborní učitelé a lékaři?
Ceníme si snad boxu v televizi mnohonásobně víc než vlastního vzdělání nebo zdraví? Co o tom ví ekonomie? Prvotřídní středoškolský učitel si vydělá na živobytí, boháč z něj však nebude. To z prvotřídního fotbalisty ano. Proč společnost dává zářivě zasvítit sportovním talentům, ale ne těm učitelským nebo lékařským?
Vždyť bez kantorů a lékařů nejsme nic, přeneseně i doslova. Zato sportovní hvězdy nás „pouze“ baví.
Může za to výjimečný talent, odvětí nejeden ekonom a odkáže na teorii superhvězd, kterou rozvinul Sherwin Rosen, který byl disertačním školitelem Richarda Thalera, jenž letos získal Nobelovu cenu za ekonomii.
Výjimečný talent je vzácný, a proto je drahý. Proto jsou ostatní, ti méně talentovaní, ochotni zaplatit v souhrnu astronomickou sumu, aby jej viděli v akci.
Výraz „v souhrnu“ je podstatný. Dokud lidé nevynalezli gramofon, měla každá významná operní scéna místní hvězdu. „Souhrn“ tehdy představovali jen obyvatelé jednoho města a okolí. Jakmile hvězda vyrazila „za humna“, lesk poztrácela.
Ekonomové Robert Frank a Philip Cook si proto ve své knize The Winner-Take-All Society správně všímají, že nové technologie umožňují, aby se projev talentu několika nejlepších umělců šířil po planetě se stále větším dosahem. „Fenomén trhů, na nichž vítěz bere vše, je čím dál tím patrnější, jelikož technologie významně násobí sílu a dosah nejtalentovanějších umělců. Nyní, když většina hudby, kterou posloucháme, pochází z nahrávek, je klidně možné, aby hlas nejlepšího tenora zněl v jeden okamžik doslova na každém místě na světě,“ píší.
No jo, ale šíří se talent všech výjimečně talentovaných rovnoměrně, se stejným dosahem? Ne. Svět je, bohužel, přirozeně a pochopitelně nespravedlivý. Moshe Adler v článku Stardom and Talent odmítá, že by superhvězdný status odrážel výjimečný talent. Davy umělců či sportovců disponují dostatečnými předpoklady, aby superhvězdně zazářily a znal je celý svět. Podaří se to jen zlomku z nich. Může za to náš sklon ke stádnosti. Konzumujeme to, co konzumují jiní. Karel Gott je hvězdou i proto, že jej u nás každý zná. A může si o něm povídat u piva.
V danou dobu může být extrémně populární jen omezený počet umělců z dané branže. Smiřme se s tím, že zdaleka ne všichni talentovaní jsou úspěšní. Smiřme se i s tím, že tahle nespravedlnost nepostrádá své obecenstvo: stádoví konzumenti leckdy s gustem odsoudí „neúspěšné“ automaticky jako netalentované. „Nepíše se o něm? Není tak dobrý.“
A do třetice, smiřme se s tím, že o slávě často rozhoduje náhoda. Nějaká šťastná vločka, která na sebe nabalí další, až vznikne pořádná sněhová koule, jež bourá hitparády. Gott mohl být talentovaný a pracovitý, jak chce, ale pokud by si o něm někdy na přelomu 50. a 60. nezačalo „stádo“ povídat, dnes by jej znali jen archiváři popkultury. Vždyť v téže době se v Liverpoolu sešli čtyři talentovaní mladíci, o něž se manažersky staral Brian Epstein, producenta našli v Georgi Martinovi, jezdili na koncerty do Hamburku, ale… Beatles to nebyli. Dnes již zapomenutí Gerry and the Pacemakers byli sice ve správnou dobu na správném místě a se správnými lidmi kolem sebe, jen měli o špetičku méně štěstí než slavnější „Brouci“.
Když se Gott vydá na západ od Německa nebo na východ od Uralu, ztrácí svůj hvězdný lesk stejně jako před staletími tenor, jenž si vyrazil za humna. Paul McCartney může zavítat do kteréhokoli koutu světa a zářit bude pořád. Je snad o tolik lepší než Gott, že je hvězdou světovou, zatímco náš „Kája“ jen hvězdou, řekněme, regionální?
Ne. Gottovým „neštěstím ve štěstí“ je, že angličtina nepředstavuje jeho rodilou mluvu.
Ekonom Marko Terviö vysvětluje, že astronomické výdělky superhvězd – ať už jde o McCartneyho či nějakou provařenou hollywoodskou star – odrážejí neefektivitu trhu práce. Zaměstnavatelé se při obsazování důležitých rolí či pořádání koncertních turné zdráhají experimentovat s talentem. Takže „mladí, snad i nadějní“ nemají ve jménu sázky na jistotu šanci. Vysoce talentovaní lidé tak třeba dostanou jednu šanci v životě, aby talent prokázali. Nebo žádnou. Pokud se někomu z „velkých talentů“ podaří svůj dar prokázat ve správný okamžik, dost rychle a za jinak snesitelných podmínek pro zaměstnavatele, může si vydupat závratnou rentu za talent (projev neefektivity trhu práce).
Ty „jinak snesitelné podmínky pro zaměstnavatele“ představuje třeba v Hollywoodu angličtina. Angličtina rodilého mluvčího.
Ne, američtí či britští herci nejsou v takové míře talentovanější než herci z jiných zemí, zato mluví „jazykem Hollywoodu“, mluví anglicky. To nás vrací k Rosenovi. Vzácný není výjimečný talent. Vzácný je výjimečný talent, ale jen když se jej podaří prokázat.
Ale vraťme se ještě před Rosena, na úplný začátek. Učitel nebo lékař má tak jako tak smůlu, ať už platí kterákoli ze superhvězdných teorií. Pokud se chtěli stát hvězdou, vybrali si špatné povolání. Proč? Jsou celospolečensky potřebnější. Smiřme se s tím, že to tak je. Za odpovědí na otázku, proč se prvotřídní učitel nikdy hvězdou nestane, se vydejme do dětství. Proč si nad postel lepíme plakáty zpěvaček či sportovců, ale ne učitelů? Už jako děti jim rozumíme: fotbal není jaderná fyzika nebo neurochirurgie. Sportovci v nás vyvolávají silné emoce. Žijí život plný lesku a potlesku. Pořád se smějí a vítězí.
Kdo by nechtěl být jako oni. Zůstávají s námi celý život. Celý život tak trochu toužíme být jako oni. A později jsme i ochotni platit, leckdy nehorázně, za to, že jsme jim tak či onak nablízku.
Vyšlo v Mladé frontě Dnes.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
