Na první pohled je to až záhada. Růst cen v Česku nepolevuje. Meziroční tempo inflace se v červenci vrátilo tam, kde bylo v době březnového prvotního úderu koronaviru. Tedy do sfér výrazněji nad úrovní 3 %. Obecně se přitom čekalo, že virus srazí ceny dolů a tempo inflace rapidně utlumí. Nestalo se.
To, že se zmírnění inflace nedostavuje, nepotěší peněženku leckterého Čecha. Jenže jde o odvrácenou stranu nečekaně příznivého vývoje celé ekonomiky. Vždyť třeba jen míra nezaměstnanosti už v červenci měla být ještě podle nedávných prognóz nad úrovní 5 %. V červenci však zůstala pod úrovní 4 %. Pochopitelně, čím více lidí přichází o práci, tím méně si mohou dovolit roztáčet kola ekonomiky. A v zásadě tím méně také narůstají ceny. Vztah mezi nezaměstnaností a inflací až takhle přímočarý není, ale nepochybně existuje. Nepolevující inflace je tedy do značné míry daní za to, že má Česko i po půlroce pandemie stále nejnižší míru nezaměstnanosti nejen v EU, ale i mezi zeměmi OECD. V ČR je stále méně nezaměstnaných než třeba i v Japonsku.
Inflace zůstává poměrně vysoká a nezaměstnanost poměrně nízká z jednoho zásadního společného důvodu: tuzemská ekonomika je opřena o dluhovou berličku státu. Stát prostřednictvím programů typu kurzarbeitu, ošetřovného, plošného odkladu splátek dluhů a odkladu plnění daňových povinností sype peníze lidem, případně jim je nechává v kapse.
Lidé také stále mají zač utrácet, ačkoli svojí prací nevytvářejí – či nemohou vytvářet – odpovídající protihodnotu. Kola ekonomiky, a tedy i inflace, se roztáčejí nejen ekonomickou aktivitou, ale také kynoucím dluhem.
Jako je tedy současná nízká míra nezaměstnanosti do značné míry umělá, je umělá i citelná inflace. Kdo hořekuje nad stále rychlým růstem cen, nechť uváží, že svým způsobem jde o daň za to, že má stále práci.
Třeba programu kurzarbeitu se účastní bezmála 800 tisíc lidí. Zhruba každý čtvrtý zaměstnanec soukromé sféry je stále zčásti placen státem, tedy z peněz daňového poplatníka a za cenu kynoucího dluhu. To ale není vše. Každý daňový poplatník v ČR také přispívá na objemově menší podpůrné programy, než je kurzarbeit nebo ošetřovné.
Například přispívá na dovolenou v lázních některým spoluobčanům. A to konkrétně těm, kteří si na webu vygenerovali poukaz na proplacení 4 000 korun ze sumy za svůj lázeňský pobyt a následně jej uplatnili. Zatím si lidé vygenerovali přes 120 tisíc takových poukázek. To odpovídá sumě 488 milionů korun. Celkově stát, resp. daňový poplatník, pošle do lázeňství miliardu. Na tuto miliardu se tedy bude svým některým spoluobčanům skládat každý daňový poplatník. Přitom zdaleka ne všechna lázeňská zařízení takovou podporu potřebují. Mnohá by byla kapacitně naplněna i bez existence programu „COVID – Lázně“. Právě i poukazy na lázeňský pobyt pomáhají udržovat poptávku, či ji ještě umocňují, čímž v daných segmentech udržují ceny poměrně vysoko.
Češi cestují po své vlasti, místo aby vyrazili na zájezd do zahraničí. Peníze se tím více točí v Česku, ne za hranicemi, což je jen další zdroj inflace. V Česku řadu Čechů drží nejen poukazy na lázně, ale i slabší koruna – slabší zejména vůči euru. Ta prodražuje zahraniční zájezdy, a tedy zatraktivňuje turistiku domácí – jak z hlediska Čechů samotných, tak z hlediska zahraničních návštěvníků. Část lidí u nás si tedy svoji práci udržuje i díky oslabené koruně. Ta tak během koronavirové krize plní žádoucí roli „polštáře“, který pracovní trh pomáhá chránit před fatálním nárazem.
Polštář v podobě oslabené koruny či vládních podpůrných programů tlumí i celkový propad české ekonomiky, jež podle předběžných údajů poklesla ve druhém čtvrtletí meziročně o necelých 11 %. Pravda, polské hospodářství sice pokleslo zhruba o 8 %, ale slovenské o 12 % a maďarské o necelých 14 %. I utlumený propad české ekonomiky vysvětluje hádanku vyšší než očekávané inflace.
Zejména ji ale vysvětluje prostě to, že jsme se v letech před úderem viru měli v souhrnu dost dobře. Citelně totiž rostla naše kupní síla, díky vzestupu reálných mezd (mezd očištěných o inflaci).
Jeden příklad za všechny. Podle údajů, které tento týden zveřejnil Eurostat, loni žilo s rodiči 29 % Čechů ve věku 18 až 34 let. To je nejnižší podíl od roku 2006. Za pokles popularity „mamahotelů“ mohou právě léta prosperity, která trvala před letošním nástupem viru. Bydlení sice v uplynulých letech citelně zdražovalo, ale kupní síla řady mladých Čechů rostla výrazněji. Mohli si tedy dovolit i znatelně zdražující bydlení, a opustit proto rodinné hnízdo o pár let dříve, než tak činili jejich o několik let starší vrstevníci. Vrchol popularity totiž „mamahotely“ v ČR zažívaly v roce 2015, kdy takto bydlelo hned 34,4 % mladých Čechů. To si však ještě mladí lízali rány ze světové finanční krize a jejích dopadů, které byly v Česku zřetelně patrné až do roku 2013. Léta prosperity 2014 až 2019 pak přinesla postupný pokles popularity bydlení s rodiči.
Dražší bydlení se také odráží ve vyšší inflaci. Jak vidno, v uplynulých letech sice zdražovalo citelně, jako nyní inflace, ale Češi tento nárůst ustáli poměrně dobře právě díky ještě výrazně rychlejšímu růstu mezd. Současná vyšší inflace v ČR je stále spíše než čehokoli jiného projevem předchozích let prosperity a dosavadní relativní odolnosti české ekonomiky vůči koronavirové krizi. Hádanka rozluštěna.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
