Mor nebo španělská chřipka kosily lidi po milionech. Jsou však bezpečně zamčeny v učebnicích dějepisu. Koronavirová nákaza však zamčena není, naopak se šíří. Výrazněji už i mimo Čínu a další jí blízké asijské země. Trhy po celém světě se obávají, že může představovat první ničivou pandemii éry moderní globalizace.
Včera proto burzy po celém světě zažily své „černé pondělí“. Americké akcie se propadly nejvýrazněji za poslední zhruba dva roky. Celosvětově pak akcie zažily nejprudší pád dokonce za poslední takřka čtyři roky. Nejvýrazněji od roku 2016 se pak propadly také evropské akcie. Takzvaný „index strachu“ VIX vyletěl nejvýše od roku 2018.
Proč burzy zažily svůj černý den právě včera? Vždyť riziko globálního šíření koronavirové nákazy trvá již dobře přes měsíc. Navíc se zdá, že šíření nákazy v jejím ohnisku, ve Wu-chanu, resp. v Číně, zpomaluje. Investory ale vyděsila ta skutečnost, že infekce začala výrazně úřadovat v hi-tech průmyslové Jižní Koreji, ale zejména v Itálii. Uvažování investorů je totiž stále hodně o symbolech. Severní Itálie, oblast Milána, je tradičně vnímána jako centrum nejen průmyslu, ale i financí. Je to jedna z „ústředen“ globalizovaného kapitalismu. A to přesto, že italská ekonomika již přes dvacet let vlastně stagnuje. Žije však z podstaty. Severní Itálie stále patří mezi nejbohatší části světa. Takže i když je Milán tím pádem už spíše jen „ústřednou“ symbolickou, žijící ze své někdejší slávy a významu, váhu stále má. Byť by šlo jen… ano… o váhu symbolickou.
Investoři tak v rámci svých niterných úvah činí značný rozdíl mezi Wu-chanem a Milánem. Mezi Čínou a Itálií. Dokonce mezi Jižní Koreou a Itálií nebo Japonskem a Itálií. Zmíněné asijské ekonomiky jsou sice dravější a mnohem perspektivnější než Itálie, ale Itálie je pořád Itálie. Benátky, ferrari, víno, špagety, turínské paláce, milánská móda a finance. Japonsko, Korea nebo Čína jsou dětmi globalizovaného kapitalismu, Itálie jeho matkou.
A navíc, kousek dál za Milánem je Švýcarsko, Německo se svým průmyslem, tedy další tradiční „ústředny“ kapitalismu. Když už koronavirus dorazil k Milánu, proč by neměl doputovat nejen do Švýcar a Němec, ale také do Londýna, nebo nakonec do New Yorku, na samotný Wall Street? Říkali si včera burziáni. A masivně se svých akcií zbavovali. Zvláště ve vypjatých okamžicích zkrátka i racionální investoři podléhají symbolům. Jedním z nich je i zlato a jeho třpyt. To se včera dostalo na své více než sedmileté cenovém maximum, v korunách dokonce na maximum dějinné.
Naštěstí pouhá symbolika nedokáže myšlení ovlivňovat příliš dlouho. To je vidět dnes. Akcie rostou, zlato zlevňuje. Pokud symbolika – v tomto případě hrozba opakování infekce ničivosti středověkého moru nebo španělské chřipky z doby před sto lety – nebude naplněna reálným obsahem, racionalita a odstup se zase rychle chopí otěží. Symboliku však nepodceňujme. Jeden člověk nakažený koronavirem na Wall Streetu může mít celosvětově na globalizované trhy daleko ničivější dopad než třeba sto, nebo dokonce tisíc lidí, kteří – nedejbože – na infekci koronavirem zemřou v Afghanistánu, Íránu, nebo dokonce v Číně.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
