Opoziční politici a zaměstnavatelé si rvou vlasy na hlavě.
Zaměstnanci a vládní politici se naopak mohou radovat.
Míra nezaměstnanosti ke konci června klesla na nejnižší úroveň za posledních takřka 20 let. Dobrá polovina národa ve své ekonomicky aktivní části života nikdy nižší míru nezaměstnanosti nezažila.
Marketingoví koumáci vládních stran už smolí plány, jak si výtečné číslo přivlastnit a před volbami prodat jako výsledek práce své partaje.
Jak se jim to povede, uvidíme v říjnu.
To zaměstnavatele ekonomika potrápí déle. I nadále – a ještě palčivěji – se totiž budou potýkat s nedostatkem vhodných pracovníků. Pociťují jej už dnes. Zvláště tíživě v oblastech průmyslových zón, kde míra nezaměstnanosti vykazuje historická minima.
„Nejsou lidi, nestíháme,“ signalizuje suchá statistika.
V tuzemském zpracovatelském průmyslu aktuálně narostl objem nedodělků nejvýrazněji za posledních bezmála šest let. Za nedodělky může překotný růst nových zakázek, který naráží na nedostatečnou kapacitu k jejich realizaci. Trh práce je jednoduše přehřátý. Proto také nepoleví tlak na růst mezd. Ty příští rok nominálně porostou jen nepatrně pomaleji než letos, opět tempem přes pět procent. A možná více, než si dnes myslíme.
Jednotkové mzdové náklady čili průměrný podíl mezd na vytvářené hodnotě rostly v ČR už loni v přepočtu na zaměstnané osoby znatelně nadprůměrně: zatímco průměr zemí OECD činil meziročně 1,9 procenta, a průměr zemí eurozóny dokonce jen 0,9 procenta, u nás to bylo 3,4 procenta. Čili růst mezd nás v rámci srovnatelných ekonomik připravuje o konkurenceschopnost. Řešením by měl být zejména růst produktivity. Firmy nyní díky ekonomické prosperitě a růstu vlastní ziskovosti mají snazší přístup k vyspělým technologiím a mohou inovovat. Měly by tedy investovat.
Je to skoro imperativ doby prosperity: kdo zaspí s investováním v dobrých časech, o to spíše zapláče v časech špatných. Růst produktivity znamená, že se zmíněné vytváření hodnoty v české ekonomice bude odehrávat rychleji. Za jednotku času se vytvoří větší hodnota. A ani při velkém objemu zakázek tak nebudou vznikat nedodělky.
Pak budou moci růst mzdy třeba i poměrně svižně, aniž by to negativně dopadalo na naši konkurenceschopnost, neboť se jednotkové mzdové náklady nijak dramaticky nezvýší. V tomto ohledu je pozitivní výhled pro letošní rok, jelikož produktivita práce by měla výrazně zrychlit a vykázat meziroční nárůst o 2,4 procenta. Přitom průměrná míra růstu produktivity práce v EU bude činit 0,9 procenta. Takže tímto bude ČR částečně kompenzovat výše zmíněnou ztrátu konkurenceschopnosti.
Ekonomika si s tím vším zkrátka poradí. Jde vlastně o přirozený projev cyklického vývoje. Cyklus vrcholí. Vrcholit ale bude kratší dobu než čtyři roky. Jinými slovy, vítěz říjnových voleb se musí připravit na propad ekonomiky. Či alespoň na to, že mu cyklus nebude už tak dobře hrát do karet jako končící vládě.
Vyšlo v E15.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
