Přijdou temní mesiáši?

14. června 2018

Vraždí nám Ameriku. Nožem vyrobeným v Číně. I tak burcuje ve své knize americkou veřejnost Peter Navarro, jediný držitel ekonomického doktorátu v týmu prezidenta Donalda Trumpa. Naslouchal mu americký prezident, když před pár dny odmítl závěrečné komuniké na setkání G7? Pokud bychom jeho metaforu rozvinuli, pak ve smrtící křeči, dýkou osudově raněná Amerika, dosud však nesmířená se svým koncem, v hněvu hází vidle do vztahu s těmi, kteří dosud stáli na jedné straně s ní. Tak nějak lze totiž také číst rozpačitý summit skupiny zemí G7. Trump po jeho víkendovém skončení „hodil vidle“ do už tak opatrně formulovaného závěrečného komuniké, když svůj předchozí souhlas s ním odvolal. Takováto roztržka vůdčích kormidelníků Západu je varovná. Signalizuje zejména to, že Západ – i když rozhodně ještě neumírá – dále slábne jak ekonomicky, tak geopoliticky.

Vítězná Čína

Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlíp. Důsledky světové finanční krize, která udeřila před deseti lety, obnažily jednu široce neočekávanou věc. Západ nebude tím, koho globalizace rozveselí jako posledního. Ještě před rokem 2008 se veselil nad tím, že v dílně světa jménem Čína všechno oddřou, vyrobí a za halíř dodají. Avšak v krizi se ukázalo, že Západ jako celek tahá za kratší konec globalizačního lana. Za ten delší tahá kromě nadnárodních korporací také právě Čína. Západ teď v zaskočení poznává, že ve hře, jejíž pravidla sám napsal, vlastně poráží sám sebe.

Bezprostřední příčinou roztržky na summitu zemí G7 jsou pochopitelně tarify. Tarif, to v podstatě není nic jiného než zdanění dováženého zboží, teď konkrétně oceli a hliníku. Trump o tomto dodatečném zdanění dovozu rozhodl poté, co mocenský boj v Bílém domě prohrálo křídlo, jehož postoj v otázce nápravy důsledků globalizace lze označit jako umírněný.

Gary a Rex

Gary Cohn a Rex Tillerson se sice po překvapivém Trumpově vítězství v prezidentském klání dali do jeho služeb, první coby šéf ekonomických poradců, druhý jako ministr zahraničí. Zároveň však za sebou měli veleúspěšnou kariéru v korporacích. Cohn vystoupal do nejvyššího vedení banky Goldman Sachs, a byl tak vlastně jednou z tváří Wall Streetu, zatímco Tillerson se vyšvihl do křesla nejvyššího ředitele ropného kolosu ExxonMobil. Ani jeden z nich by nebyl tam, kde je, a možná nakonec ani ne v Trumpově administrativě, nebýt globalizace.

Letos však Cohna a Tillersona definitivně vystrnadili lidé jako právě Navarro. Ten je původem akademik z Kalifornské univerzity v Irvine. A nutno dodat, že notně se vymykající akademik. Jeho

názory jsou v rámci ekonomické obce menšinové, a pokud by Trump se svými tarify opravdu slavil úspěch, musely by se přepisovat učebnice. A z Navarra, horlivého stoupence oněch tarifů, by se musel stát kandidát na Nobelovu cenu za ekonomii. Navarro sám z globalizace nijak výrazně netěžil. Rozhodně ne tolik jako Cohn či Tillerson.

Nízký tarif, ale

Navarro, nynější mozek v pozadí Trumpových hospodářskopolitických tahů, zastává svébytný pohled na světovou ekonomickou situaci. Má za to, že Spojené státy aplikují nejnižší dovozní tarify na světě a prakticky všechny ostatní země toho zneužívají, čímž neúnosně prohlubují americký schodek zahraničního obchodu.

Pravda je taková, že Spojené státy sice nemají nejnižší průměrný tarif, ale jeden z nejnižších ano. Aktuální údaje Světové banky říkají, že průměrný vážený tarif uplatňovaný Spojenými státy činí 2,7 procenta. Jen čtrnáct zemí světa aplikuje tarif ještě nižší, ze zemí skupiny G7 jsou to Japonsko a Kanada.

Pokrytecká Čína

Co znamená v tomto kontextu výraz „vážený tarif“? Představme si hypotetickou zemi, jež uplatňuje tarif pěti procent na dovážené uhlí, desetiprocentní na import obuvi a patnáctiprocentní na dovážené automobily. V průměru tedy uplatňuje tarif desetiprocentní. To je ovšem průměr prostý, nevážený. Důležité také je, kolik toho kterého zboží země ve skutečnosti dováží.

Pokud importuje haldy uhlí, ale prakticky žádné boty a žádná auta, je její průměrný tarif – nyní již průměrný vážený tarif – přibližně pětiprocentní. Průměrný vážený tarif tedy poskytuje lépe vypovídající obrázek o skutečné úrovni zdanění dovozu.

Země Evropské unie uvalují na dovoz nepatrně vyšší daň než USA, když jejich průměrný vážený tarif představuje 2,8 procenta. Ještě mnohem vyšší zdanění dovozu ale aplikuje Čína, jejíž průměrný vážený tarif činí 4,3 procenta. Hned 55 zemí světa vykazuje nižší vážený tarif než právě Čína. Je tedy poněkud paradoxní, ba pokrytecké, že Peking dnes hlasitě volá po udržení co možná nejvolnějšího světového obchodu. Sám mu do cesty staví bariéry daleko vyšší než země Evropské unie, a zejména než Spojené státy.

Pýcha a naivita

Jenže ve světle výše uvedeného je zřejmé, proč tak Peking volá. Globalizace z Číny udělala světovou ekonomickou velmoc a obohatila její elity v takovém rozsahu, že srovnatelně z ní těžily snad jen vrcholné managementy západních korporací, lidé jako Cohn a Tillerson. Nikdo jiný.

Naopak třeba příslovečné „modré límečky“ Západu globalizace poškodila. Ocelářům z Pensylvánie vzal práci Číňan. Španělům, Řekům nebo Italům ji zase sebral Čech, Slovák nebo Rumun. Ovšem situaci v rámci Evropské unie výrazně poznamenalo zavedení eura, které státům jižního křídla eurozóny vzalo konkurenceschopnost.

I euro lze však chápat jako dítě globalizace. Té fáze globalizace, kdy se Západ ještě smál a v určité své nepokoře a naivitě věřil, že je to smích toho, kdo se směje nejlíp, naposled. Pýchou i naivitou se koleduje o pád. Ten nyní Západ zažívá.

Bohorovný Západ

Vlastní příčinou pádu Západu je naivně bohorovné otevření světu v rámci globalizace, hnané zájmem korporací a bravurně vy-

užité Čínou, a současně nepokorné upřednostnění ideologie evropské jednoty před ekonomickým pragmatismem, zhmotněné vznikem eura. Snad někteří z politiků Západu v 90. letech či počátkem milénia opravdu upřímně věřili, že otevře-li se Západ Číně, otevře se ta ve stejné míře i jemu.

Snad někteří z politiků 90. let či počátku milénia měli ve vší upřímnosti za pragmatické to, že kazajkou jedné měny sevřou zcela rozdílné evropské ekonomiky a že to bude fungovat. Ne, ne, ne.

Vztah mezi Západem a Čínou je stále nerovný, o čemž svědčí ostatně třeba i zmíněná rozdílná výše uplatňovaných tarifů. A ekonomické chřadnutí Evropy, a zejména eurozóny v čele s jejím nebohým jižním křídlem dodává kuráže vůdčím politikům, ba autokratům například v Rusku, Turecku či, ano, opět v Číně. Ti v duchu rodícího se takzvaného nového nacionalismu poukazem na ekonomicky slábnoucí Evropu snáze upevní svoji moc a snáze přesvědčí svůj vlastní lid, že západní hodnoty v čele s pluralitní demokracií lepší životní úroveň stejně nezajistí.

Modré límečky

První, kdo se na Západě začíná z nepokory a naivní bohorovnosti probírat, jsou „modré límečky“, případně další společenské vrstvy, jež globalizace decimuje či které z ní jednoduše nic nemají. Je přirozené, že tyto vrstvy se hůře smiřují i třeba s fenoménem přistěhovalectví.

Když už nyní z globalizace nic nemají, těžko budou mít tehdy, když migrace ještě zesílí. Naopak vrstvy, jež z globalizace profitují, mnohdy těží také z migrace, která jim zajišťuje třeba nové zaměstnance. Nebo jsou alespoň ochotny migraci tolerovat jako nutnou daň za otevření světu, které si pro sebe dokáží dobře zpeněžit. Třeba pohádkově placenou prací pro některou z korporací nebo mezinárodních institucí.

Konec eura?

Rok 2016 však poprvé významněji ukázal, že tyto globalizační elity nemusí být vždy ve většině – došlo k brexitu a došlo k Trumpovu zvolení. Zákonitostí globalizace je to, že z jejího dalšího prohlubování profituje stále užší a užší část západní společnosti.

Proto lze sázet na to, že společenské vrstvy, které z globalizace nic nemají, budou na Západě voličsky stále početnější. To značí, že i na Západě dále zesílí tendence směřující k novému nacionalismu. Třeba konec eura v jeho současné podobě už v poměrně brzké době v tomto kontextu není něčím zhola nepředstavitelným, jak se to jinak stále může jevit.

Trumpovo zvolení, ale zejména fakt, že v mocenském zápase kolem Trumpa nyní vítězí lidé jako Navarro, jsou dosud nejvážnějším ohrožením starých pořádků. Ohrožením celé společenské hierarchie Západu, kterou v posledních desetiletích významně pomohla utvořit globalizace.

Roztržka na summitu G7 je jen povrchním, proto však dobře viditelným a výstižným projevem hlubokého rozkolu Západu. Trump už zastupuje ty, které globalizace srazila na kolena, ostatní aktéři roztržky zatím ve větší či menší míře ještě stále ty, jejichž životní úroveň a bohatství díky globalizaci stoupají. Ačkoli třeba v případě nového italského premiéra to není vůbec jasné, což ovšem jen svědčí o tom, že popsaný proces je stále v pohybu a antiglobalizační tendence stále sílí a sílit budou.

Jaké řešení?

Ještě horší než samotný prohlubující se rozkol Západu je ovšem fakt, že ani jedna ze stran nemá po ruce řešení. Zastánci starých pořádků lpí z definice na zachování statu quo, i když je zřejmé, že takový postoj je dříve či později politicky smete.

Naopak lidé jako Trump, přesněji Navarro, brzy zřejmě seznají, že narazili zase na jiné ekonomické zákonitosti. Zavedení tarifů na ocel a hliník zachrání v USA jedno pracovní místo (třeba v ocelářství) za cenu pěti jiných pracovních míst ztracených (třeba v automobilovém průmyslu, jemuž ocel zdraží).

Konec starých pořádků a následný konec lidí jako Trump teprve mohou dláždit cestu temným mesiášům. Takovým, o nichž si stále převážně myslíme, že už navždy zůstali uvězněni v učebnicích dějepisu 20. století.