Athény v letech 440 až 380 před Kristem. Florencie mezi roky 1440 a 1490. Londýn v letech 1570 až 1640. Co spojuje tato tři města, v těchto třech obdobích? To, že v nich působil zcela nadstandardní počet geniů.
David Banks z Carnegie Mellon University dokonce hovoří o přebytku geniů. Praví též, že geniové jsou v běhu dějin rozmístěni dosti nepravidelně. Jistá období, a jistá místa, jako by přála rozvoji velikých duchů mnohem více než jiná. Proč v rozmezí šedesáti let daly Athény světu Euripida, Sofokla, Platona, Perikla a mnohé další hybatele dějin? Co to půl století ve Florencii – s Michelangelem, Leonardem da Vinci, Botticellim, Donatellem? A alžbětinský Londýn? Shakespeare, Bacon a spol.? A proč se v Athénách po roce 380 před Kristem až dodnes mnoho geniu nenarodilo? Proč podobně osiřela Florencie s úmrtím Galilea v roce 1642 a proč geniové vyklidili Londýn po příchodu Cromwella?
Tak nad tím si historici lámou hlavu dodnes. Neví. Odpověď by však zajímala i ekonomy. Přebytek geniů, učených hlav totiž značí i více nových objevů a vynálezů, rychlejší růst produktivity a celé ekonomiky. Nuže, jaké jsou alespoň hypotézy, když už ne jasné odpovědi.
První hypotéza má za to, že to byla prosperita, jež ve zmíněných bodech časoprostoru vedla k přebytku geniů. Je to zřejmé: aby rozkvétala kultura a vědění, musí nejprve rozkvétat hospodářství. Ale ouha! To je vedle jak ta jedle. Athény v daném období válčily se Spartou. Ani Florencie v uvedené době nějak zvlášť nekvetla – byla na tom hůře než v prvé půli předešlého století, před úderem morové pandemie. Alžbětinský Londýn se zase potýkal s vysokou inflací, jež kromě chudých tíživě dopadala i na aristokracii, tedy možné mecenáše vědy i umění. Po kolapsu trhu s bavlnou navíc Anglie prožívala jednu z nejhorších ekonomických depresí historie.
Další hypotéza říká, že je to mír, jenž může za přebytek geniů. Když neřinčí zbraně, velcí duchové jsou zvláště plodní, pokračuje hypotéza. Opět je ale mimo. O válce Athén již řeč byla. Vnitřní rozbroje stíhaly i Florencii a Anglie válčila se Španěly.
Třetí hypotéza konstatuje, že přebytek geniu zapříčinila emancipace tvůrčího konání od státní či náboženské kontroly. Jenže tohle zase kulhá – na obě nohy. Dramata byla v Athénách psána u příležitosti náboženských festivalů. Náboženství směrovalo umění i ve Florencii, kde do tvůrčí práce mohla hodně co mluvit církev. Shakespeare i další velcí londýnští autoři té doby se vyhýbali jakýmkoli zmínkám o náboženství a soudobé politice. Proč asi?
Nabízí se ovšem další hypotéza – vzdělání. Velmi osobní. V každé z uvedených tří společností měl proces vzdělávání velmi osobní formu. V Athénách si zejména vyšší vrstvy dopřávaly tutory, osobní učitele, a tutoři hráli zásadní roli rovněž ve Florencii a stejně tak v Londýně. Všechny tři society akcentovaly důležitost individuálního přístupu ke studentovi, žádné masové továrny na diplomy jako dnes.
V horké současnosti má proces vzdělávání úplně jinou podobu. Musí mít. Už jen díky technologickému pokroku. Značně se také zvyšuje podíl lidí v populaci, kterým se vyššího vzdělání dostane. Vzdělání ale devalvuje. Zvlášť v poslední době se i v České republice setkáváme se situací, kdy vystudované socioložky pracují jako sekretářky, kdy právníci shánějí džob mnohem obtížněji než třeba takoví parketáři. S mírnou nadsázkou, vzdělán je každý druhý – jenže masově, tudíž nepříliš kvalitně. Žádný div, že pak ani takové vzdělání neupotřebí. Takhle se tu zřejmě geniové rodit nebudou. Možná, že v otázce vzdělání stojí za to se inspirovat v historii.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
