„V životě máte dvě jistoty: smrt a daně,“ řekl Benjamin Franklin, velký duch 18. století, americký vynálezce bleskosvodu. Mazaní duchové dneška dokážou tak trochu oklamat obě jistoty – smrt i daně.
Když Austrálie rušila v roce 1979 dědické daně, člověk byl tváří v tvář osudu odolnější než kdykoli jindy. Alespoň to ukazuje studie dvou ekonomů z univerzity v Melbourne. Na údajích o denní úmrtnosti z daného roku ukázali, že přibližně polovina lidí, kteří by v časech bez změn daňových sazeb odešli na pokoj věčný ještě před 1. červencem 1979, kdy zákon vstupoval v platnost, dokázala svůj pobyt mezi živými protáhnout až do období, kdy už se žádné dědické daně neplatily. Oba australští ekonomové vztahují závěry studie na situaci v USA, kde bude 31. prosince 2009 zrušena dědická daň z nemovitosti o hodnotě přes 3,5 milionu dolarů. Mezní sazba této daně dnes činí 45 procent. Všem se to určitě nepodaří, ale někteří – včetně velmi bohatých – dokážou „nadstandardně“ odolávat smrti až do prvních dní roku 2010, říkají ekonomové. Výzkumy ukazují, že lidé jsou ochotni prodlužovat si život i z prozaičtějších důvodů. Chytlavý televizní seriál snižuje úmrtnost, neboť i ti na smrtelném loži se mají nač těšit. Na podzim a v zimě jsou míry úmrtnosti sezonně vyšší, jelikož organismus má ve tmě méně vůle odolávat nemocím.
Od Sázavy k rakvím
Se sezonními výkyvy musí počítat pohřební ústavy, které na nevyhnutelnosti konce lidského života stavějí živobytí. V České republice jich působí necelých pět set. Každým rokem se dělí o sto tisíc zemřelých. Češi utratí za stejné období přes půldruhé miliardy korun za pohřby a poslední věci člověka. Se sezonností ostatně musejí počítat i pozůstalí. Vykopání hrobu vyjde v létě na 3500 korun, v zimě je o tisícikorunu dražší. V České republice je pohřební trh poměrně rozdrobený, pohřebnictví je koncesovanou živností, po provozovateli se vyžaduje specializované vzdělání, jež lze získat třeba maturitou na střední škole ve Světlé nad Sázavou. Naopak v USA má i tato branže tendence k slučování a fúzím. Loni v listopadu byla posvěcena fúze americké jedničky a dvojky v pohřebnictví, houstonské Service Corp. International (SCI) a firmy Alderwoods se sídlem v Cincinnati. SCI v době sloučení kontrolovala s ročními tržbami 1,7 miliardy dolarů deset procent trhu, provozovala 900 pohřebních ústavů a 350 hřbitovů. Řetězec Alderwoods vládl pěti procentům trhu. Sloučený gigant dnes provozuje na dva tisíce míst posledního odpočinku i rozloučení. Ve druhém čtvrtletí letošního roku se ale právě počet obřadů posledního rozloučení ztenčil o čtyři procenta, v absolutním vyjádření o více než 2100 sešlostí. Příjem z jednoho obřadu přitom narostl jen o 2,7 procenta, zuby nehty držel krok s inflací. Ani výrobci rakví si nevýskají. Jak zpravila společnost Batesville Casket, jeden z největších producentů rakví v USA, divize veřejně obchodované Hillenbrand Industries, prvních devět měsíců roku 2007 je ve znamení meziroční stagnace tržeb. Co se to děje? Vzrostly ceny surovin, jako je dřevo, ale podražily třeba i smuteční kytice. A to všechno při setrvalém poklesu zákazníků. V posledních šesti až osmi letech došlo v USA k sestupu měr úmrtnosti, z 8,8 v roce 1999 na 8,5 promile v roce 2005. Vzhledem k tomu, že za pohřby se obvykle utrácí více během ekonomických boomů, nenahrává branži ani ekonomika potýkající se s úvěrovou krizí a slabým dolarem.
Češi před Američany
K tomu všemu se přidává růst podílu kremačních obřadů. Zatímco v roce 1985 bylo zpopelněno jen patnáct procent všech nebožtíků, loni to již byla jedna třetina. Prognózy hovoří o 39 procentech v roce 2010. To ale stále nestačí na evropského rekordmana v pohřbívání žehem, Českou republiku, kde je zpopelněno 75 procent zemřelých. V porovnání s pohřbením je kremace levnější, vyžaduje méně práce a méně materiálu – a přináší podnikatelům v pohřebnictví menší marže. Do karet hrají kremacím nejen ekonomické faktory, ale také výnosy americké římskokatolické církve. V roce 1963 její představitelé přelomově označili zpopelnění za přijatelnou možnost posledního rozloučení a v březnu 1997 pak výnosem povolili i přítomnost zpopelněných ostatků na smuteční bohoslužbě. Móda kremací ale nezasáhla celou zemi. V některých státech, zejména na konzervativním jihovýchodě USA, v oblasti označované jako „Bible Belt“, je zpopelnění stále výjimečné. Nejnižší míru kremace, pod deset procent, má stát Mississippi. Podobný odstup od zpopelňování si udržují také Židé. Jsou tu ještě další faktory. Poválečná „babyboom“ generace spěje do pokročilého věku, pro rok 2020 se předpovídá vyšší míra úmrtnosti – 9,3 procenta. Rychle rostoucí hispánská menšina přikládá velký význam klasické „memoralizaci“ (marketinkový eufemismus pro pohřeb). Na druhou stranu roste i mobilita Američanů, a tak mnohem větší procento lidí tráví podzim života daleko od rodiště. A to mluví pro kremace. Zřejmě i v Americe, jako před lety v Česku, se bude časem zpívat: „Že do módy přijde kremace, černý hrobař bude bez práce, toho bych se nikdy nenadál.“
Vyšlo v Týdnu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
