Zrušíme systém sociálních dávek i důchodů. Zavedeme místo toho dávku jedinou, pro všechny totožnou. Tato utopická idea se v různých podobách neustále vrací.
Petr Kellner i Andrej Babiš budou mít dávku stejnou jako bezdomovec z pražského hlavního nádraží. Všichni obyvatelé Česka ji budou dostávat bez ohledu na to, zda pracují a pracovat chtějí. To je ve zkratce idea takzvaného základního, nepodmíněného příjmu. Idea, která se už v 18. století honila hlavou takovým duchům, jakými byli Thomas Paine či Maximilien Robespierre. Idea, která se i dnes v různých podobách vrací, je testována v praxi, zavržena, avšak po čase opět nastolena. Její nezdolná vytrvalost tak už překonává jiný nápad, jemuž pomohl Robespierre nechvalně proslout, a sice gilotinu. Zatímco s gilotinou coby nástrojem výkonu trestu smrti se Francie rozloučila v roce 1981, pokusy zavést základní příjem jsou stále s námi, aktuálně třeba ve Finsku. Zkoušejí jej tam na omezeném vzorku. Naštěstí.
Finská vláda v rámci svého pokusu se základním příjmem náhodně vybrala dvě tisícovky nezaměstnaných, kterým od počátku loňského roku vyplácí 560 eur měsíčně. Klíčovým smyslem akce je zjistit, zda nezaměstnaní budou motivováni najít si práci i přesto, že už určitý, bezpracný příjem – oněch 560 eur měsíčně – garantován mají. Nezapomeňme, základní příjem je nepodmíněný, náleží tedy i těm, kteří pracují. Kritici ale varují, že nezaměstnané bude od hledání práce odrazovat.
Tato obava není neopodstatněná. Opírá se o výzkum z řady zemí včetně Česka. Třeba právě data od nás potvrzují, že vyšší sociální dávky odrazují od hledání práce a že si ji hledají – a nacházejí – spíše ti, kdo je mají nižší. Pokud by nyní ve Finsku zjistili, že garantovaný příjem nezaměstnané od hledání práce neodrazuje, byl by to významný argument ve prospěch jeho zavádění.
Skončilo by to rozvratem
Dobře, proč ale základní příjem vůbec zavádět? Obnovená vlna zájmu o něj – spojená i s neúspěšnými pokusy o uvedení do praxe – trvá od 60. let. Tehdy často spíše liberální ekonomové typu Miltona Friedmana hledali způsob, jak zjednodušit systém sociálních dávek. U nás myšlenku popularizoval Vlastimil Tlustý, někdejší ministr financí z ODS, který počátkem milénia navrhoval rovnou sociální dávku, jež měla postupně nahradit ostatní sociální benefity.
V posledních letech však základní příjem prosazuje spíše levice, u nás Piráti nebo Zelení, a to z podstatné míry v obavě z automatizace. Lidem prý práci budou mohutně přebírat roboti, takže je třeba je garantovaným existenčním minimem chránit.
Teď však vítr z plachet stoupencům základního příjmu bere pohled právě do Finska. Tamní pokus se základním příjmem totiž dle plánu končí letos v prosinci a vláda už nepočítá s tím, že by v něm pokračovala. Finský ministr financí Petteri Orpo pokračování odmítá, preferuje místo toho důkladnou, nikoli však revoluční reformu stávajícího sociálního systému.
Důvodem je také skutečnost, že finská ekonomika není v záviděníhodném stavu. Bez práce je takřka pětina mladých lidí.
Země se navíc stále vzpamatovává z dopadu světové finanční krize. Zatímco například Česko krizi překonalo v roce 2015, kdy se u nás dostal hrubý domácí produkt v přepočtu na obyvatele na předkrizovou úroveň, Finsko ji překoná teprve v roce 2020. V EU se tedy jen tři země vrátí na předkrizovou úroveň ještě později, a sice Kypr, Itálie a Řecko. Finsko se tedy ocitlo v nelichotivé společnosti a není se co divit, že se experimentům typu toho se základním příjmem chce raději vyhnout.
Snad s finským fiaskem utichnou i u nás hlasy volající po garanci bezpracných peněz. Na základní příjem prostě nemáme a ještě dlouho mít nebudeme. Vezměme si třeba starobní důchodce. Ti koncem loňského roku pobírali průměrně 11 850 korun. Pokud by byl zaveden základní příjem, klesne jejich důchod zhruba na 4 500 korun měsíčně. Tuhle částku přitom budou pobírat všichni dospělí lidé (děti částku přibližně poloviční). Tedy nejen potřební, ale také Kellner či Babiš.
Samozřejmě, existují i další varianty. Třeba, že starobní penze budou ponechány na stávající úrovni a zruší se „jen“ všechny ostatní sociální dávky. Jenže v takovém případě by základní příjem všech dospělých, kteří ještě nemají nárok na starobní penzi, tedy včetně ovdovělých nebo invalidů, jen lehce převyšoval úroveň dvou tisíc korun měsíčně. Jinými slovy, invalidé, vdovy a sirotci by si dramaticky pohoršili, zato by ovšem měli miliardáři od státu nově na dýško v restauraci.
Samozřejmě, také je tu poslední možnost – masivně zvýšit sociální výdaje nad současnou úroveň. To však znamená mohutné zvýšení daní. Vyjděme z výpočtů Jitky Špeciánové z Národohospodářské fakulty VŠE. Pokud by všechny ostatní sociální dávky včetně starobních důchodů byly nahrazeny základním příjmem na úrovni minimální mzdy (12 200 měsíčně), sociální výdaje státu vzrostou asi na 300 procent současného stavu. Jestliže rozpočet pro rok 2018 počítá s objemem sociálních dávek ve výši necelých 560 miliard korun, pak by tedy tento objem musel narůst na 1,7 bilionu korun. Takový vzestup by i při nárůstu daní ochromil běžnou činnost státu. Nebylo by na školy, nemocnice, hasiče, policii. Důsledkem by byl rozvrat politického systému. Opravdová gilotina pro českou společnost.
Poučme se z finského fiaska a zůstaňme u adresných dávek pro skutečně potřebné.
Vyšlo v Mladé frontě Dnes.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.