Jedno jediné rozhodnutí – může zcela změnit život, navždy nás proměnit. Přesto i zásadní, osudová rozhodnutí a činy bývají ovlivněny maličkostmi, na první pohled triviálními a zanedbatelnými. Pozor však, říká se přece, že ďábel tkví v detailu.
Máte se rozhodnout, řekněme, zda si pořídíte nový byt či zda změníte práci? Dobrá, ale nejdříve si jistě odskočíte „na malou“ – činit tak důležité rozhodnutí se přece musí při soustředěné koncentraci, od níž by plný močový měchýř mohl odvádět. Chyba! Omyl! Alespoň pokud platí závěry psychologického výzkumu Mirjam Tukové z univerzity v nizozemském Twente. Je to právě plný „močák“, který podle badatelky pomáhá lidem činit racionální, dlouhodobě příhodná rozhodnutí.
Tuková rozdělila účastníky výzkumného experimentu do dvou skupin. Těm z prvé skupiny dala vypít pět pohárů vody, ti z druhé si pouze pětkrát lokli. Po čtyřiceti minutách otestovala rozhodovací schopnosti všech účastníků. Lidé z první skupiny již úpěnlivě křížili nohy a snili o těch dvou písmenech – „W“ a „C“, navzdory tomu však bylo jejich schopnost sebeovládání – a rovněž schopnost jednat z dlouhodobě perspektivy – na vyšší úrovni, než tomu bylo u účastníků z druhé skupiny.
Pokud ovšem závěry badatelky Tukové platí, zpochybňují psychologickou teorii zvanou „vyčerpávání ega“. Podle ní má člověk k dispozici jen limitované zdroje energie k sebeovládání. Pokaždé když si něco odřekneme, zakážeme – když si například v restauraci dáme salát místo pořádného steaku – vyčerpáváme část oné energie potřebné k sebeovládání. Roy Baumeister, psycholog z Floridské státní univerzity, jenž teorii rozvinul, proto hlásá, že pokud stojíme před opravdu závažným rozhodnutím, neměli bychom před ním čerpat z naší zásobárny energie pro sebeovládání. Odčerpává ji přitom kdeco. „Dokonce ji odčerpává i snaha vypadat zaujatě na nudném jednání, úsilí smát se šéfovým nudným vtípkům či držet se na uzdě a neříci partnerovi ve vzteku něco ošklivého,“ vypočítává Baumeister.
Se schopností činit (správná) rozhodnutí je to jako se svalem, pokračuje psycholog, jelikož je tato schopnost rovněž náchylná k únavě z přílišného užívání. Jenže je-li tato schopnost „unavena“, může to mít věru osudové následky na životy naše či těch, o nichž je rozhodováno. Nedávná studieizraelských badatelů doložila, že soudci, když byli zrovna po obědě, mnohem pravděpodobněji souzené pustili třeba na podmínku. Naopak, na konci svého pracovního dne – po celodenním maratónu soudních přelíčení -, s prázdnými žaludky, rozhodovali přísněji. A tak možná mnozí z těch, co by brzy odpoledne odešli s podmínkou, pochodovali takto za mříže. Vědci si to nejprve vysvětlovali tím, že klesající hladina cukru v krvi soudců z nich, jako z jiných, činí mrzouty, což se pak odráží v jejich přísnějších verdiktech. Pak ale badatelé dospěli k prozaičtějšímu vysvětlení – soudci se prostě celodenním vysedáváním v taláru znaví tak, že ke konci pracovní doby již volí spíše tu snadnější z možností – a tou je v tomto případě návrat provinilce zpět za mříže, nikoli „podmínka“ (již je třeba důsledně argumentačně obhájit atp.).
Plný močový měchýř či prázdný žaludek – to zdaleka nejsou všechny „maličkosti“, které významně formují lidské rozhodování. Lidé totiž překvapivě reagují třeba i na fyzické objekty, které je obklopují. Naše rozhodnutí může být ovlivněno něčím tak triviálním, jako je to, co v danou chvíli zrovna třímáme v rukou, uvádí Josh Ackerman, profesor psychologie na Massachusettském technologickém institutu. Výzkum, jejž provedl, prokázal, že naše rozhodnutí je ovlivněno například tím, zda zrovna držíme těžký či lehký předmět. V jednom z jeho experimentů se účastníci ucházeli o smyšlenou pracovní pozici. Účastník v roli „zaměstnavatele“ třímal v rukou jednou poměrně těžkou psací desku s klipsem, a jindy zase lehkou. Tehdy však, když držel v rukou těžší předmět, vnímal i „uchazeče“ coby takového, jenž má váhu, jejž – jeho znalostí a schopností – si lze vážit. Naopak uchopil-li zrovna lehkou psací desku, vnímal „uchazeče“, který se zrovna dostavil, jako takového, jehož znalosti a dovednosti jsou spíše „lehké“, tedy nepříliš hluboké, bez potřebné váhy, prostě nepřesvědčující. Vypadá to prostě, že lidská mysl bere ony metafory dosti doslovně.
To ostatně dokazují i jiné Ackermanovy výzkumy. Například ten, v jehož rámci doložil, že lidé sedící na tvrdé židli jsou mnohem tvrdší i při vyjednávání o ceně automobilu. Anebo ten, který prokázal, že lidé, kteří v ruce třímají horký šálek čaje, jsou ke svým protějškům při setkání mnohem vřelejší – hřejivě vřelejší -, než ti, co drží vychlazený nápoj. Důvodem podle Ackermana je ta skutečnost, že hmat je první ze smyslů, jenž se po narození rozvíjí. „Lidé se učí činit rozhodnutí vstřebáváním toho, co již prožili, s čím už mají zkušenosti – a tím je nejdříve fyzický svět vůkol,“ líčí Ackerman. Schopnost přemítat abstraktně se samozřejmě rozvíjí až mnohem později.
Zdánlivé maličkosti, jež rozhodují o mnohém – této větě dávají závěry právě předestřených výzkumů nový obsah. Jsou-li ale naše rozhodnutí ovlivněna i (domnělými) podružnostmi, do jaké míry jsou naše činy vůbec nezávislé právě na takovýchto faktorech, jejichž význam má drtivá většina populace za okrajový, avšak které jsou, jak vidno, mnohdy velmi – až fatálně – podstatné? Ackerman míní, že jsou nezávislé jen velmi nepatrně: „Všechny ty faktory, zdánlivě nedůležité, dávají tušit, že většiny toho, čím je formováno naše jednání, si nejsme vědomi. Lidé jsou prostě jen docela dobří ve zpětné racionalizaci svých činů.“
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
