Způsobují rozevírání příjmových nůžek v éře nekrytých měn i centrální banky?
V únoru 1965 uspořádal francouzský prezident Charles de Gaulle velkolepou akci. Do Elysejského paláce sezval na tisíc žurnalistů, usadil je do zlacených křesel a přednesl jim zásadní řeč. Hovořil pomalu, ba pedantsky, avšak pronikavě. Na srdci mu totiž neleželo nic menšího než další osud světového měnového systému. Dominoval mu – tak jako dnes – americký dolar. Prezident francouzské páté republiky v tom spatřoval potíž – Spojené státy se prý kvůli tomu zadlužují i na úkor okolního světa.
Základem nového měnového systému, jakýmsi standardem, se tak podle něj mělo stát z hlediska státní příslušnosti neutrální aktivum. „Popravdě řečeno, je evidentní, že ve skutečnosti neexistuje jiný takový standard než zlato,“ apeloval de Gaulle za návrat k plnohodnotnému zlatému standardu, k opuštění brettonwoodského systému. V rámci tohoto systému, ustaveného roku 1944, byl na zlato navázán už pouze americký dolar. Za drahý kov jej šlo směnit ve fixním poměru 35 dolarů za troyskou unci. Vazba ostatních měn na zlato už tedy byla jen nepřímá – právě prostřednictvím dolaru.
Jak známo, vývoj šel docela opačným směrem, než jaký si de Gaulle vysnil. Žádný návrat ke zlatému standardu se nekonal. Právě naopak. V roce 1971 brettonwoodský systém padl a měny – včetně dolaru – ztratily na zlato jakoukoli vazbu.
Cantillonův efekt Takřka půlstoletí po de Gaullovi sděluje světu své zásadní poselství jeho krajan, ekonom Thomas Piketty, profesor Ecole d’économie de Paris, narozený mimochodem v roce kolapsu brettonwoodského systému. Ve své nové knize Capital in the Twenty – First Century, jež aktuálně vzbuzuje nebývalý ohlas, a nejen v ekonomických kruzích, se zabývá otázkou příjmové nerovnosti. Všímá si, že k jejímu růstu dochází ve Spojených státech a následně i v Evropě právě přibližně od roku 1971. Například podíl příjmu nejbohatších deseti procent populace na celkovém objemu příjmů vzrostl podle jeho dat v USA z 33 procent v roce 1971 na 47 procent v roce 2010.
Pochopitelně, časová korelace sama o sobě ještě neznačí jakoukoli příčinnost. Přesto se analyticky zamysleme – Piketty tak nečiní –, zda (a jak) k růstu nerovnosti po roce 1971 mohl přispět právě i kolaps brettonwoodského systému a související přechod na systém nekrytých měn.
Už Pikettyho vzdálený kolega Richard Cantillon, irsko-francouzský ekonom přelomu 17. a 18. století, si všiml podstatného jevu, který dnes ekonomové označují jeho jménem– Cantillonův efekt. Ten značí, že při měnové a úvěrové expanzi, která bývá z povahy věci inflační, jsou zvýhodněny ty subjekty v rámci ekonomického systému, které s prostředky nově vytvořenými v rámci expanze disponují ideálně „jako první“. Subjekty, které se k prostředkům dostanou až jako „další v pořadí“, už musejí počítat s jejich inflačním projevem, pročež reálný benefit daných subjektů z užití těchto prostředků je nižší než v případě „prvních v pořadí“. Pád brettonwoodského systému pochopitelně proces měnové a úvěrové expanze usnadnil. Zbavil ji brzdy, kterou představovala právě vazba na hmatatelný, přirozeně vzácný a objemově limitovaný statek, totiž zlato. Systém nekrytých měn totiž umožňuje teoreticky ničím neomezenou expanzi; proto, že peníze vznikají „z ničeho“.
Vzhledem k tomu, že první bývají u nových prostředků banky a jiné finanční instituce, zatímco subjekty náležející k reálné ekonomice až jako „další v pořadí“, lze dovodit, že expanzivní měnová politika centrální banky a úvěrová expanze prováděná komerčními bankami zvyšují míru zisku v rámci finanční sféry v porovnání s mírou zisku v reálné ekonomice. Čím citelnější tedy měnová a úvěrová expanze je, tím relativně výnosnější se z pohledu ekonomických subjektů jeví jejich participace ve finanční sféře – v porovnání se sférou reálnou –, a tím znatelnější je přesun ekonomických zdrojů z reálné do finanční ekonomiky. Praktickým výsledkem je třeba to, že nejlepší mozky té které ekonomiky jsou vábeny relativně vysokými zisky ve finanční sféře a místo toho, aby vymýšlely nové postupy a vynálezy v reálné aféře, zhusta konstruují jen nové finanční produkty, leckdy kamuflující obyčejnou spekulaci bez významnější přidané hodnoty. Do těchto nových produktů se pro jejich spletitost navíc investoři někdy zamotají natolik, že přivodí pohromu, jakou představovala nedávná finanční krize. Bankéři žijí z expanze A kdo konkrétně bývá u nových peněz jako první, tázal jsem se před pár lety Jesúse Huerty de Sota, profesora politické ekonomie na Univerzitě krále Juana Carlose vMadridu. „No, všichni ti investiční bankéři, akcioví spekulanti, manažeři s opčními programy. I analytici či auditoři,“ odvětil. „Všichni tito lidé žijí z měnové a úvěrové expanze.“ Na derivátech, swapech i obyčejných akciích, jejichž cena díky měnové a úvěrové expanzi obecně roste, opravdu vydělá spíše úzké procento nejbohatších než střední a chudé vrstvy, které mnohdy žijí z ruky do úst, případně jsou rády, že alespoň něco uspoří na svém termínovém účtu.
Je vážnou otázkou, zda zásadním podněcovatelem rozevírání příjmových nůžek v celé řadě zemí není právě expanzivní měnová politika centrálních bank, od počátku 70. let již nebrzděná nutností vazby – přímé či nepřímé – na zlato. Je vážnou otázkou, zda je onen de Gaullův apel opravdu passé.
Vyšlo v Lidových novinách.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
