POPEKONOMIE
Centrální banky tlumí riziko ve finanční sféře, zatímco riziko ve sféře reálné nikoli. Proto burzy rostou, ale ekonomiky stagnují
Opravdu se nevyplatí být příliš starý, varuji vás před tím, dočkal jsem se v létě 2009 životní rady od tehdy čtyřiadevadesátiletého Paula Samuelsona, laureáta Nobelovy ceny za ekonomii. „Ale když chcete pochopit současnou recesi, skutečně se hodí, pokud jste byl naživu už v roce 1929,“ naznačoval dále jistou paralelu mezi velkou hospodářskou krizí 30. let a kulminující světovou finanční krizí. Mladší generace ekonomů podle něj v praxi nikdy nenarazily na problémy pramenící třeba z takzvaného paradoxu úspor. Až právě do příchodu finanční krize. Tehdy se musely naučit tyto „staré“ problémy řešit.
Pokud se určité kritické množství lidí rozhodne naráz šetřit, chybějí v ekonomice prostředky na investice, peníze ji tolik neroztáčejí, roste nezaměstnanost a klesají příjmy lidí. V důsledku vyhazovů a poklesu příjmů mají nakonec v souhrnu nižší úspory než tehdy, když ještě v takové míře nespořili. To je paradox úspor.
A zrovna tak jako má (podle ekonomů Samuelsonova typu) přehnaná spořivost jednotlivců negativní dopad na úrovni celé ekonomiky, má jej třeba i přehnaná poptávka po bezpečných aktivech. Ta je vlastně jen jedním z projevů nadměrně spořivého jednání.
JeanPierre Landau, ekonom institutu Sciences Po, vysvětluje prostřednictvím přehnané poptávky po bezpečných aktivech nynější extrémně nízkou míru inflace v eurozóně, kterou prý nelze zdůvodnit oddlužováním a konsolidací rozvah. Tento proces totiž podle Landaua v širší ekonomice vlastně neprobíhá. Vždyť třeba objem podnikového dluhu je nyní v eurozóně o sedm procent výše než roku 2007.
Bezpečné aktivum dobře uchovává hodnotu. Zároveň by mělo být snadno zpeněžitelné čili likvidní. Když má tedy firma investovat třeba do výstavby nové továrny, jde o všechno jiné, jen ne o bezpečnou investici. Fabrika není nejlepším uchovatelem hodnot, a už vůbec není dobře zpeněžitelná. Kapitál nyní neproudí do reálné ekonomiky, do nových fabrik, ale spekulativně se točí ve finanční sféře. V ní není tak zásadní vyhýbat se aktivům, která nejsou bezpečná, protože extrémně uvolněná politika řady centrálních bank navozuje dojem vysoké likvidity a usnadňuje případný úprk do bezpečí. Riziko ve finanční sféře je prostě tlumeno centrálními bankami, zatímco riziko pociťované ve sféře reálné nikoli. Proto také burzy rostou, ale širší ekonomiky spíše stagnují.
Jde o „paradox centrálního bankovnictví“. Každá z centrálních bank se snaží stimulovat „své“ příslušné ekonomické prostředí.
V souhrnu ale vytvářejí situaci, kdy je riziko v reálné sféře pokřiveně znevýhodněno před rizikem ve sféře finanční, což v důsledku nevede ke stimulaci, ale k útlumu reálné ekonomiky. Co by asi Samuelson říkal na to, že centrální banky bojují s excesivní spořivostí a zároveň ji svým způsobem nepřímo podněcují?
Vyšlo v Euru.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
