Pád cen pohonných hmot snižuje inflaci, někdy až moc

Nafta v Česku je nejlevnější za rok a půl a dále zlevňuje. Rozevírají se sice nůžky mezi cenou benzínu a právě nafty, ale i tak výrazné meziroční celkové zlevnění pohonných hmot zásadně pomáhá snižovat obecnou inflaci. Pokles inflace a související tlak na zlevnění tak nakonec může být až tak citelný, že se stane spíše bolehlavem než vítanou záležitostí. Vyprávět už mohou třeba polští, maďarští nebo slovenští zemědělci. Ty musí vlády příslušných zemí „chránit“ před konkurencí v podobě levného dovozu zemědělské produkce z Ukrajiny. Takže vlastně tyto vlády brání dalšímu snížení inflace. Udržují uměle ceny výše, než kde by mohly být…

Během tohoto týdne své zlevňování v Česku obnovuje také benzín. Do jeho cen už se totiž plně promítlo skokové zdražení ropy Brent z počátku měsíce, kdy kartel OPEC a jeho spojenci v čele s Ruskem rozhodli o omezení těžby v nečekaně značném rozsahu. V posledních dnech se však cena ropy propadla vinou zhoršených vyhlídek americké a obecněji světové ekonomiky.  Inflace si i přes uvedený pokles v některých sektorech, jako je zemědělství, totiž stále vybírá svoji daň v podobě nutného zvyšování úrokových sazeb – nebo alespoň jejich udržování na poměrně vysoké úrovni. To podvazuje úvěrovou, a tedy i investiční aktivitu, spotřebu, a tedy ve výhledu také samotný ekonomický růst čili i poptávku po ropě a palivech.

K probíhajícímu či vyhlíženému zlevňování obou základních druhů pohonných hmot přitom i v Česku přispívá i to, že na západní trhy stále proudí ruská ropa a ropné produkty.  Země EU a skupiny G7 přitom loni a ještě letos na přelomu roku v rámci svých sankcí zakázaly nebo zásadně omezily dovoz ruské ropy a ropných produktů. Ve skutečnosti ale i přes tyto sankce proudí ruská ropa ve velkém na Západ dále. A to ve zpracované podobě – třeba jako motorová nafta. A skrze třetí země typu Číny. Ve velkém tak dochází k „praní špinavé ruské ropy“. To zjišťuje minulý týden zveřejněná studie finského Střediska výzkumu energií a čistého ovzduší.

Studie konstatuje, že západní země sice razantně snížily objem svého dovozu ruské ropy, avšak současně navýšily dovoz ze zemí, které se mezitím staly největšími zpracovateli ruské ropy. Sankce tak nenaplňují svůj účel v míře, v níž původně měly, shledává studie.

Země EU a G7 ve dvanácti měsících od začátku invaze Ruska na Ukrajinu, tedy od loňského února, navýšily objem ropných produktů z Číny o 94 procent, z Turecka o 43 procent, ze Singapuru o třetinu a ze Spojených arabských emirátů o necelou čtvrtinu. Společně s Indií zmíněná studie tyto jmenované země označuje jako „pračky“ ruské ropy. Ta je totiž kvůli sankcím vlastně „špinavá“, nepoužitelná na Západě. Ale pokud ji zpracují uvedené třetí země a vyvezou na Západ třeba v podobě motorové nafty, najednou je ruská ropa „čistá“ a na Západě použitelná.

Třetí země, resp. jejich rafinérie „praním“ ruské ropy závratně vydělávají. Ruská ropa je totiž kvůli sankcím ve slevě, až v rozsahu několika desítek procent oproti světové ceně. Třetí země však produkty z ní Západu prodávají za ceny, jako by v žádné slevě nebyla.

Na Západě je největším dovozcem ropných produktů ze zemí, které „perou“ ruskou ropu, Evropská unie. Tento její dovoz odpovídá od invaze Ruska na Ukrajinu celkem 17,7 miliardy eur, což dle dnešního kursu odpovídá zhruba 415 miliardám korun. Nejvíce se z „vypraných“ produktů dováží motorové nafty, jejíž podíl činí takřka třicet procent, následuje letecké palivo.

Ve dvanácti měsících od invaze narostl objem ruského vývozu ropy do Číny, Indie, Turecka, Spojených arabských emirátů a Singapuru v souhrnu o 140 procent. Tyto země, které podle uvedené studie „perou“ ruskou ropu ve velkém, odebírají celkem zhruba 70 procent ruského ropného vývozu.

„Praní špinavé ruské ropy“ umožňuje, že do Ruska nadále ve velkém tečou peníze, jež financují válku na Ukrajině. Zároveň způsobuje, že cena pohonných hmot třeba i v Česku je nižší, než by byla při úplnějším zastavení dodávek ruské ropy a ropných produktů, tedy včetně těch „vypraných“ a přeprodávaných přes třetí země.

Nižší cena pohonných hmot je však v Česku pochopitelně vítána. Řidiče či podnikatele a firmy pochopitelně přesně nezajímají přesné důvody, proč benzín či nafta jsou výrazně levnější než loni. Důležitější je, že jsou levnější. A to o dost. Vždyť třeba nafta se loni touto dobou prodávala až takřka za 50 korun za litr, nyní její cena klesá pod 34 korun za litr a nelze vyloučit citelné přiblížení k úrovni 30 korun za litr (byť je pravda, že mezitím došlo ke snížení spotřební daně z ní o 1,50 koruny na litr).

Levnější pohonné hmoty jsou pozitivním impulsem celé ekonomice. Třeba zmíněnému zemědělství. Má to však háček.

Cena samotné pšenice, klíčové obiloviny České republiky, poměrně výrazně klesá. V březnu se tuna potravinářské pšenice přímo od zemědělce prodávala za 6787 korun, vyplývá údajů Českého statistického úřadu z minulého týdne. Cena pšenice je tudíž nejníže od února 2022, takže se nyní vůbec poprvé kompletně vymazal cenový nárůst související s ruskou invazí na Ukrajinu. K ní došlo loni koncem února.

Zatímco tedy pšenice letos v březnu zlevnila na úroveň před ruskou invazí, to samé ovšem nelze tvrdit o mouce z ní vyráběné, ani o pečivu, jež se pro změnu produkuje z té mouky. Kilogram pšeničné mouky hladké stál letos v březnu v tuzemských obchodech průměrně 22,38 koruny, zatímco loni v březnu to bylo jen 16,31 koruny. V únoru 2022 to bylo jen 15,96 koruny. Cena pšenice je tedy nyní levnější než před invazí, ale mouka je stále dražší až o zhruba čtyřicet procent.

Připomeňme, že už ve výrobní ceně pšenice, zde vyčíslené, jsou „schovány“ ceny energií a třeba také rapidně zlevňujících pohonných hmot. Pšenici je totiž třeba sklidit, za použití motorové nafty, nebo hnojit. Cena hnojiv je silně závislá na ceně plynu, který je nutný k jejich výrobě.

Vzniká tak značný nepoměr mezi cenou vstupní suroviny, která už meziročně nezdražuje, ba zlevňuje, a potraviny z ní produkované, tedy mouky, jež zůstává meziročně o čtyřicet procent dražší. To vše přesto, že jak k produkci pšenice, tak i mouky, je třeba lidské pracovní síly a energií a pohonných hmot, což jsou aktuálně klíčové zdražující položky. V nejbližší době by tak mělo dojít k citelnému zlevnění mouky, neboť jinak bude zjevné, že si zpracovatelé pšenice – například mlynáři – přirážejí nebývalou marži. Pokud tedy už tak nečiní nyní.

Kilogram bílého pšeničného pečiva, vyráběného z pšeničné mouky, vyšel letos v březnu na 67,78 koruny, plyne opět z údajů ČSÚ. Přitom loni v únoru to bylo 53,19 koruny a loni v březnu pak 53,60. Pečivo je tedy stále bezmála o třicet procent dražší než před invazí, přestože pšenice, z níž se v základu vyrábí, už je levnější než před ní. Opět, i v případě pečiva by v nejbližší době tudíž mělo nastat citelné zlevnění, neboť třicetiprocentní nárůst cen není při meziročním zlevnění pšenice již objektivně opodstatnitelný. Ke zlevnění bude však třeba tlaku zákazníků zdola. Pokud budou ochotni nakupovat za vyšší ceny a neomezovat své nákupy, ceny klesat nebudou. Tržní cena je výsledkem vzájemného působení nabídky a poptávky, jak zní známá ekonomická poučka.

Výrobní ceny pšenice klesají vskutku výrazně. Zatímco totiž letos v březnu se tuna potravinářské pšenice od zemědělců prodávala za uvedených 6787 korun, třeba loni v červnu to bylo 8654 korun. Tedy o takřka 2000 korun na tunu více. Neboli o přibližně 22 procent.

Tento prudký pokles ještě umocňuje bezcelní dovoz levné pšenice z Ukrajiny. Polsko, Maďarsko i Slovensko už proto proti dovozu ukrajinské pšenice v uplynulých dnech zakročily, například jeho přechodným pozastavením, aby tak i třeba za cenu slabšího poklesu spotřebitelských cen u sebe doma chránili vlastní zemědělce.

Možné přeorientování ukrajinské pšenice z ostatních zemí Visegrádské čtyřky do Česka, které jako jediné v rámci tohoto uskupení k omezení jejího dovozu zatím nepřistupuje, může v tuzemsku ještě urychlit pokles cen potravinářské pšenice, a zesílit tak dále tlak na pokles cen mouky nebo pečiva v českých obchodech.

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin