Z toho kluka bude gauner; je mu osm a už diskriminuje. Dva spolužáky ze školy ve švédském Lundu nepozval na narozeninovou party. Naneštěstí pro něho se to domákli zástupci školy, kde pozvánky rozdával, a věc předali švédskému parlamentu. Kdysi jsme podobné zprávy slýchali na vlnách rádia Jerevan, dnes plní stránky seriozního tisku. Úzkostlivě korektní zpravodajci ovšem neuvedli to zásadní: proč hoch diskriminoval. Lze se jen domnívat, že nepozvané duo patří k muslimské menšině.
Diskriminace se v euroatlantické civilizaci stává holí, s níž lze bít už i dítka. Sloveso „to discriminate“ přitom nemá v angličtině nutně hanlivý nádech, odpovídá i českému „rozlišovat“. Odtud plyne, proč hanlivost chybí. Nespíme-li, rozlišujeme minutu po minutě celý život. Jen tehdy, běží-li o cosi zcela nepodstatného či o to, do čeho absolutně nevidíme, pravíme, že je to „mimo naši rozlišovací schopnost“. Takže mimo naši schopnost diskriminovat.
Rozlišoval už pračlověk. Oddělil šamany a bojovníky, lovce a sběrače. Položil základy dělbě práce, na jejíž důležitosti pro rozvoj lidstva se shodne i Karel Marx s Václavem Klausem. Diskriminace je prostě člověku vlastní. Někdy rozlišuje rozumně, jindy méně. Ekonomové prokázali, že jednotlivec, například soukromník, jenž diskriminuje nerozumně, třeba na základě rasy, jedná neefektivně. Volný trh nepatřičnou diskriminaci trestá – a vytlačuje.
Kdo nemá diskriminovat, je stát. Holocaust či třídní boj jsou mementy této neblahé snahy. Stát a zákon – v duchu zásady „padni, komu padni“ – musí přistupovat ke všem stejně, to je základ demokracie. Stát je totiž službou všem – těm, kteří jej platí z daní, a těm, kteří tak činit nemohou. Soukromník službou všem není.
Diskriminujme tedy mezi státem a jednotlivcem! Bohužel, zrovna této diskriminace se v poslední době moc nedostává. Státy si stále výrazněji nárokují moc nařizovat jednotlivcům ne jak a koho (nepatřičně) rozlišovat, nýbrž jak (opět nepatřičně) nerozlišovat. Ne náhodou je tradičně paternalistické Švédsko avantgardou této uchýlené antidiskriminační posedlosti. U nás tak daleko zatím nejsme. Snad to vydrží.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
