Odbory se svým požadavkem na další znatelné navýšení minimální mzdy „zapomněly v čase“. Jako by snad chtěly uspíšit příchod ekonomické krize. Už se nepíše rok 2017, ale 2019, a česká ekonomika čelí nejvážnějším hrozbám od roku 2013. Navýšení minimální mzdy o 1650 od příštího roku by v tuto chvíli představovalo další zásadní ohrožení české ekonomiky a odboráři to musí dobře vědět. Cynicky hazardují s celospolečenskou situací, nereflektují společenský konsensus a sobecky hledí jen svých partikulárních zájmů.
Ziskovost tuzemské podnikové sféry, měřená Českým statistickým úřadem prostřednictvím takzvané míry zisku, vykázala ve čtvrtém čtvrtletí roku 2018 svoji nejnižší úroveň minimálně od roku 1999. Podle údajů zveřejněných ČSÚ v rámci čtvrtletních sektorových účtů dosáhla hodnoty 46,6 procenta. Stále se sice pohybuje nad úrovní míry zisku v EU jako celku, která se dle údajů Eurostatu aktuálně pohybuje kolem hodnoty čtyřiceti procent. Rovněž míra investic tuzemských podniků je ovšem v porovnání s EU nadprůměrná. V ČR ve čtvrtém kvartále 2018 překročila poprvé od roku 2013 úroveň 30 procent, zatímco hodnota za celou EU se pohybovala nad 23 procenty. Je patrné, že firmy reagují na pokles své ziskovosti, který je způsoben zejména nejrychlejším růstem reálných mezd od počátku milénia, investicemi do modernizace tak, aby mohly zdražující lidskou pracovní sílu nahradit stroji a technologiemi.
Vyšší míra zisku a současně investic plyne ze struktury české ekonomiky, její silné závislosti na průmyslové výrobě. V průmyslu je třeba více investovat, například do modernizace linek, než například ve službách. Ráz tuzemské průmyslové výroby, konkrétně její orientace na spíše jednodušší produkci, navíc neumožňuje vyšší marže, které charakterizují průmyslovou výrobu s vyšší přidanou hodnotou.
Pokles míry zisku v ČR je dán předně zmíněným silným mzdovým růstem současnosti, umocňovaným v uplynulých letech tlakem odborů na růst mzdy minimální a tedy i mezd zaručených.
Příznivé je, že tento mzdový růst zatím příliš netlumí investiční činnost podniků a firem. Míra investic vykázala ve čtvrtém kvartále úroveň uvedených více než třiceti procent. Průměr za celé období od roku 2010 přitom činí zhruba 29,5 procenta. Firmy však v probíhajícím desetiletí investují relativně méně než v dekádě předchozí. Za léta 2000 až 2009 totiž činí průměrná míra investic 33,5 procenta. To souvisí s průběhem investičního cyklu zejména zahraničních firem, které své investice hojně zahajovaly na úsvitu milénia, zatímco nyní, v pozdní fázi investičního cyklu, si „vybírají zisky“ a tlumí reinvestice, což se projevuje relativně vysokým odlivem dividend. Loni na dividendách z přímých investic v ČR odtekla do zahraničí suma takřka 300 miliard korun, a to zejména do Německa, Nizozemska a Lucemburska.
Opětovná vyšší investiční aktivita firem by vedla k citelnějšímu růstu produktivity. Je ovšem otázka, zda jsou marže firem stále dostatečné, aby ji realizovaly. Při současném enormním růstu mezd, umocňovaném přidáváním ve státní sféře a legislativním zásahy typu právě navyšování minimální mzdy, se podniky ocitají v následující situaci. Na jedné straně je růst mzdových nákladů podněcuje k vyšší investiční činnosti a navyšování produktivity, na straně druhé ovšem ten samý růst mzdových nákladů vytváří nepříznivý tlak na jejich marže, který je může od celospolečensky žádoucí míry investic odradit. Administrativní a legislativní tlak na růst mezd – na rozdíl od přirozeného tlaku tržního – tak představuje stále rizikovější „hru s ohněm“. Odbory by si tuto nebezpečnou hru měly odpustit, a zvláště v této poměrně již náročné době jednat celospolečensky konstruktivně.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
