Může se během necelých dvaceti let výsledek jednoho a téhož zkoumání lišit v rozsahu od nuly do dvou set procent? Může. Aby si totiž výzkumník vydělal, dělá občas kompromisy.
Věda v celém světě prochází závažnou krizí. Takzvanou replikační krizí. Zejména v posledních deseti letech se totiž vědcům příliš nedaří replikovat předchozí závěry svých kolegů. Jinými slovy, nejsou s to je znova potvrdit. Vyvstává tak palčivá otázka, zda onen předchozí, původní závěr byl vlastně vůbec správný a pravdivý. Což je alarmující. Replikační krize se totiž sice týká hlavně společenských věd, jako je psychologie či ekonomie, ale také třeba lékařství.
Tým vědců kolem Briana Noseka z Virginské univerzity se v roce 2015 pokusil replikovat sto psychologických závěrů svých kolegů, kteří je publikovali v nejlepších světových akademických žurnálech. Replikovat se podařilo jen 39 z nich, což značí, že zbylých 61 psychologických poznatků vůbec nemusí být pravdivých.
Daniele Fanelli z London School of Economics v roce 2009 zjistil, že dvě procenta vědců falšují data, zatímco hned třetina z nich se soukromě přiznává, že se uchyluje k pochybné výzkumné praxi, jakou je třeba vypouštění dat a faktů, jež nepodporují kýžený závěr. Čtrnáct procent vědců pak ví o svých kolezích, kteří data falšují, a sedmdesát procent z nich zase ví o kolezích, kteří se uchylují k pochybné výzkumné praxi. Jsou-li podvody a podvůdky mezi vědci opravdu takto četné, jde nepochybně o zásadní příčinu toho, proč se mnohé ze závěrů nedaří znova potvrzovat; potvrdit zfalšovaný závěr si žádá dalšího podvodu, obdobného rázu i rozsahu.
Replikační krize vědy, konkrétně ekonomie, přitom poznamenává i tak zásadní problematiku, jakou je přijetí eura, resp. výhodnost či nevýhodnost této jednotné evropské měny. V roce 2000 Andrew Rose publikoval v žurnálu Economic Policy studii, podle níž by přijetí eura mohlo navyšovat zahraniční obchod s dalšími státy eurozóny až o 200 procent. Tehdy, na přelomu milénia, v době zavádění eura, se tak dechberoucí závěr hodil do karet politikům, kteří získali silný argument pro jednotnou měnu.
Bohužel v žádné z následujících studií na stejné téma už se dalším ekonomům nepodařilo Roseův závěr potvrdit, tedy replikovat. Například diskusní studie Tinbergenova institutu z roku 2002 dospívá k závěru, že zavedení eura navýší zahraniční obchod nikoli o 200, ale jen o 33 procent. Jenže ani tento výsledek se už nepodařilo uspokojivě replikovat. Ekonomové Harry Flam a Hakan Nordström v roce 2006 spočítali, že zahraniční obchod po přijetí eura narůstá nikoli o 33, ale jen o 23 procent. O rok později jejich kolegové José de Sousa a Julie Lochardová stanovili daný efekt pouze na patnáct procent. V roce 2008 studie Review of International Economics už efekt vyčísluje jen na deset procent.
Zřejmě pod tlakem těchto stále se snižujících výpočtů příznivého dopadu eura se na scénu vrací sám autor původní studie, tedy Rose. V roce 2016 konstatuje, že se o šestnáct let dříve mýlil – „mea culpa“, píše doslova –, a uvádí, že vliv eura na rozvoj zahraničního obchodu v rámci eurozóny ve skutečnosti nelze spočítat. Korunu všemu nasazují v roce 2018 Alina Mikaová a Robert Zymek, kteří v Journal of International Money and Finance nejsou schopni replikovat ani nový Roseův závěr, jelikož efekt eura na zahraniční obchod vypočítávají, a ne že ne; přičemž zjišťují, že je vlastně nulový. Pokles vyčíslení dopadu eura na zahraniční obchod z až dvou set procent na nulu během osmnácti let dobře ilustruje, že replikační krize se opravdu nevyhýbá ani ekonomii.
Za oněch osmnáct let ovšem nepřeberné množství politiků a dalších účastníků veřejné diskuse o euru – v Česku i v dalších zemích – použilo jako klíčový argument pro přijetí eura právě argument vysoce příznivého dopadu na zahraniční obchod. Tento argument se za osmnáct let tak vžil, že je považován za téměř samozřejmý. Navzdory tomu, že se jej vědcům stále nedaří uspokojivě replikovat, tedy potvrdit. Stále nevíme, zda je pravdivý.
Jak je možné, že se během necelých dvaceti let výsledek jednoho a téhož zkoumání liší v rozsahu od nuly do dvou set procent? Napovědět může postupný pokles jednotlivých vyčíslení dopadu eura. Naznačuje, že i v rámci ekonomického výzkumu existují určité cykly, dokonce „vlny“, ba „módní vlny“. I ekonomové zkrátka platí své hypotéky či školu svým dětem. Aby si na živobytí vydělali, činí mnohdy „kompromisy“, byť nemusí jít hned o falšování dat. Třeba se věnují výzkumu, jehož závěr bude nejspíše publikován v akademickém žurnálu. Což zpravidla znamená slušné peníze navíc k běžnému platu.
V zájmu státu
Na přelomu milénia, kdy v době zavádění eura byla debata o jeho výhodách a nevýhodách poměrně intenzivní, dal výpočet onoho dvousetprocentního efektu měnové unie na zahraniční obchod zjevně dobře vydělat i zmíněnému Roseovi. Jak už jsme řekli, politikům, kteří tehdy euro prosazovali, se jeho závěr nesmírně hodil. A jsou to právě opět politici, kteří mají zásadní slovo, ať už formální, či neformální, jaký bude rozpočet vědy a výzkumu, kolik tedy půjde na jednotlivé výzkumné projekty či jednotlivé granty. Výzkum, jenž je v rukou politiků, resp. státu, totiž pochopitelně není před státním zájmem uchráněn. Je-li zájmem státu třeba právě přijetí eura, vznikají studie jako ta Roseova z roku 2000. S tím, jak zájem státu postupně opadá, neboť – například – euro je již zavedeno, opadá také jeho zájem na tom, aby vznikaly studie, jež euro podporují. Opadá tedy i příslušná módní vlna vědeckého výzkumu. Množí se tak studie, které původní závěr – získaný v době kulminace vlny – již nejsou s to potvrdit a replikovat.
Nad pravdivostí původního výzkumu se tedy vznáší stále větší otazník. Ale v jistém smyslu už je to jedno. Mouřenín posloužil, mouřenín může jít. A je jedno, zda se mouřenín jmenuje Rose, nebo jakkoli jinak. Jen je třeba mít na paměti, že momentálně, právě teď, vrcholí zase nejspíše nějaká jiná vědecká módní vlna. Tak jako před dvaceti lety zjevně bylo módní – a výnosné – zveličovat přínosnost eura, může dnes být módní a výnosné zveličovat zase něco jiného. I vědci jsou holt jen lidé.
I v rámci ekonomického výzkumu existují určité cykly, dokonce „vlny“, ba „módní vlny“. I ekonomové zkrátka platí své hypotéky či školu svým dětem.
Vyšlo v Lidových novinách.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
