Andrej Babiš získává pod kontrolu cínovecké lithium. Tím překvapivější se může zdát, že se chce zbavit jiných kovů, dokonce těch ze strategických rezerv. Jeho političtí rivalové se ale nepoučili. Zatímco on vyhrál volby i díky kauze prodeje ještě nevytěženého lithia, oni téma prodeje už vytěžených, dokonce strategických kovů ani pořádně politicky nerozehrávají. Jde o další střípek do mozaiky Babišovy nebývalé politické úspěšnosti.
Vláda premiéra Andreje Babiše si cínovecké lithium vzít nenechá. Už je mu zase o něco blíže, a to prostřednictvím firmy ČEZ, v níž má ministerstvo financí 70procentní podíl. Polostátní energetický podnik minulý týden podmíněně uzavřel strategické partnerství s australskou společností European Metals Holdings (EMH). Dceřiná společnost EMH, Geomet, má přednostní právo na případnou těžbu lithia na Cínovci. V rámci zmíněného strategického partnerství by měl ČEZ získat v Geometu většinu.
Horečka kolem Cínovce
ČEZ letos v červenci poskytl EMH půjčku v přepočtu převyšující 50 miliónů korun. Do konce letošního roku měl pak posoudit, zda do Geometu v rámci zmíněného strategického partnerství kapitálově vstoupí a získá v něm 51procentní podíl, či zda si nechá půjčku vrátit zpět. Podle všeho se tedy rozhodl pro to první. Byť je celá věc podmíněná úspěšným završením hloubkové prověrky EMH ze strany ČEZ.
Babišova vláda by prostřednictvím ČEZ získala nad možnou těžbou lithia mnohem větší kontrolu, než má nyní. Ekonomicky přitom vůbec nemusí jít o nesmysl. Letos v půli června EMH aktualizovala studii proveditelnosti těžby na Cínovci. S tím závěrem, že by se jednalo o výnosnější podnik, než dosud předpokládala.
Takzvanou čistou současnou hodnotu možné těžby na Cínovci v rámci aktualizace zdvojnásobila v přepočtu na více než 25 miliard korun. Celkové investiční náklady by přitom činily zhruba jedenáct miliard korun. Pokud ČEZ do Geometu kapitálově vstoupí, EMH, resp. Geomet za získané peníze zpracuje finální studii proveditelnosti.
Horečka kolem cínoveckého lithia je ale dávno ta tam. Vrcholila v roce 2017. Akcie společnosti EMH, pro kterou je případná těžba cínoveckého lithia hlavním projektem, se od dubna 2017 do začátku tohoto týdne propadly na londýnské burze o 77 procent. Pryč je ovšem nejen horečka akciová, ale i politická.
V předvolebním čase roku 2017 se lithium – jak známo – stalo předmětem politické přestřelky. Padaly argumenty věcné i marketingové. Každopádně obecně se má za to, že takzvaná kauza lithium pomohla k lepšímu volebnímu výsledku hnutí ANO, zatímco sociální demokracii uškodila. Sociální demokraté tehdy vládli ministerstvu průmyslu a obchodu a měli věc v gesci. Hnutí ANO se podařilo část voličů přesvědčit, že sociální demokraté nemají lithium vůbec pevně v rukou. Kulantně řečeno.
Politický tah
Strategické partnerství ČEZ a EMH je třeba brát jako do značné míry politický tah. Vláda premiéra Babiše nechce riskovat. Nechce, aby veřejnost získala dojem, že potenciál cínoveckého lithia promrhává nebo že potenciální těžbu přepouští zahraničním či zcela soukromým firmám.
Nechce zkrátka, aby proti ní rivalové použili tutéž kartu, kterou před dvěma lety užilo hnutí ANO vůči sociální demokracii. Zvlášť nyní ne, když je patrné, že těžba ekonomicky dává větší smysl, než se dosud myslelo. Byť, jak ukazuje vývoj ceny akcií EMH, investoři zdaleka nejsou o výnosnosti těžby přesvědčeni tak jako před dvěma lety; tehdy však zjevně podlehli až příliš euforickým spekulacím, opravdové spekulační horečce, která nepochybně přiživila horečku politickou. Parlamentní volby se toho roku konaly v říjnu, jen necelý půlrok poté, co akcie EMH vystoupaly na své historické maximum. Angažmá ČEZ je tím pádem třeba vnímat opravdu „jen“ jako do značné míry politicky a marketingově motivovaný krok. Byť část trhu – jak vyplývá z růstu ceny akcií EMH v době oznámení angažmá ČEZ – alespoň přechodně uvěřila, že zapojení ČEZ opravdu zvyšuje šance, že se na Cínovci nakonec těžit bude. K tomu je však zatím stále daleko. Babišova vláda prostě jen nechce vůbec nic ponechat náhodě.
Proč strategické rezervy?
I když vlastně… Něco náhodě přesto ponechává, zdá se. A sice to, jakou odezvu vyvolá možný aktuálně diskutovaný prodej jiných kovů, než je „měkké“ lithium. Tedy prodej neželezných kovů ze strategických rezerv, který by měl vynést přes dvě miliardy korun. Konkrétně jde o měď, hliník, nikl, olovo a zinek.
Návrh vlády na prodej vytěžených a uskladněných strategických neželezných kovů nevyvolává zdaleka takové politické „haló“ jako dávno ještě nevytěžené (a kdo ví, zda někdy vůbec vytěžené) lithium. Možná právě proto to vláda ponechává náhodě. Jak premiér Babiš, tak ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček dost možná sázejí na bezradnost svých politických soupeřů.
Sázejí na to, že rivalové hnutí ANO nedají prodeji strategických kovů ten správný „spin“, jaký hnutí dalo v případě údajného prodeje lithia „cizákům“. Přitom potenciál by tu byl; strategické rezervy jsou přece třeba z hlediska bezpečnosti země a jejích občanů zásadnější než měkký kov do baterií zatím nepříliš rozšířených elektroaut z jednoho krušnohorského kopce, kde se ještě ani nekoplo a dlouho zřejmě ani nekopne. Tím spíše má věc politický potenciál, že momentálně nepanuje ideální doba na prodej většiny zmíněných neželezných kovů.
S prodejem počkat
Vždyť v letošním třetím čtvrtletí se ukazatel Světové banky, který zahrnuje právě kovy a jejich cenový vývoj na globálním trhu, propadl o necelá dvě procenta, po dvou čtvrtletích vzestupných. Tento pokles je dán ztrátou dynamiky celosvětové průmyslové výroby, například v oblasti automobilové výroby, důsledky obchodní války Číny a USA a ustupováním obav z nedostatečné nabídky některých kovů. V roce 2020 podle prognózy Světové banky ceny kovů poklesnou o zhruba půldruhého procenta po letošním očekávaném propadu, čítajícím pět procent. Přitom jak pro letošek, tak zejména pro rok 2020 převažují rizika ještě výraznějšího poklesu cen kovů.
Většina kovů, které jsou součástí tuzemských státních rezerv (měď, hliník, nikl, olovo, zinek), tedy nyní zlevňuje a zlevňovat bude i v roce příštím. Z tohoto hlediska tedy není ideální doba na prodej. Ideální je vyčkat na vzestup cyklu trhu s kovy a pak případně prodávat, což ale předpokládá citelnější celosvětové ekonomické oživení.
Takové oživení však zřejmě dříve či později nastane. Klíčová je kondice Číny a výkon globálního automobilového sektoru. Ani Čína, ani výroba aut nyní zářný výkon nepodávají, byť je otázka – vyvstávající při zohlednění probíhajících strukturálních a technologických změn jak v čínské ekonomice, tak v automobilovém průmyslu –, zda se silná poptávka vrátí na svoji úroveň z vrcholu probíhajícího cyklu.
I při zohlednění rizika, že tomu tak nebude, se nyní jeví jako prozíravější varianta s prodejem kovů posečkat. Babišova družina si je zatím docela jistá, že postupuje správně. Další dvě miliardy do rozpočtu a na starobní důchody se budou hodit a političtí rivalové se z „kauzy lithium“ evidentně nepoučili, jak silný politicky marketingový potenciál kovy mají, dá-li se jejich prodeji či „prodeji“ ten správný „spin“.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
