Je to nenápadné, ale důležité jubileum. Přesně před dvaceti lety, 12. února 1999, japonská centrální banka jako první snížila úrokové sazby na nulu. V uplynulém desetiletí ji následovaly další včetně ČNB s její „technickou nulou“ v roce 2012. Mnozí posléze zašli ještě dále a po dosažení nuly začali kvantitativně uvolňovat nebo (jako ČNB) intervenovat.
Jeden z nejzávažnějších verdiktů nad extrémně uvolněnou měnovou politikou vynesl v těchto dnech ekonom Ernest Liu z Princetonu. Nízké sazby podle něj umrtvují podnikatelský zápal a tlumí růst produktivity, tedy vlastně společenského bohatství. To ovšem platí až od určitého okamžiku „O“. Než tento okamžik nastane, je vše, jak má. Lídr trhu, tedy firma s vyšší produktivitou, investuje, aby si své postavení uchránil, zatímco jeho vyzývatel, tedy firma s nižší produktivitou, investuje, aby lídra dotáhl. V jedné chvíli se ale tento žádoucí stav bortí. To proto, že nůžky produktivity mezi lídrem a vyzývatelem se rozevřou příliš. Vyzývatel zjišťuje, že šance předběhnout lídra už je příliš malá, než aby se mu další investování vyplatilo. A investovat přestává i lídr. Nemusí usilovat o růst produktivity, neboť riziko, že jej pokoří vyzývatel, je směšně nízké.
Když centrální banka sníží úroky, fakticky nahrává lídrovi. Investice jsou s nižšími úroky dostupnější pro všechny, ovšem lídr je navýší více. Je totiž kvůli svému postavení blíže než vyzývatel stavu, kdy se mu investice opravdu vyplatí. Snížení úroků tedy uměle rozevírá nůžky produktivity. Tím přibližuje okamžik „O“, v němž dochází k zakonzervování celého odvětví útlumem investic. Pokud jsou úroky na nule, okamžik „O“ nastává prakticky ihned. Není zřejmě náhoda, že růst produktivity Západu je v současnosti, v době historicky nejnižších sazeb, nejslabší od 19. století. Pokles sazeb stimuluje ekonomický růst s klesající účinností do okamžiku „O“. Pak už jej může i dusit.
Co hůř, někteří ekonomové, třeba někdejší členové Obamovy administrativy Jason Furman a Peter Orszag, zdůvodňují nebývalým rozevřením nůžek produktivity i růst nerovnosti. Stává se, že zaměstnanec lídra trhu má na stejné pozici mnohonásobně vyšší mzdu než zaměstnanec vyzývatele. Jestliže snižování úroků rozevírá nůžky produktivity, rozevírá tedy i nůžky nerovnosti. A počínaje okamžikem „O“ centrální banka tento stav navíc konzervuje. Trump, brexit, žluté vesty, obecná politická radikalizace Západu. To vše nepochybně souvisí s růstem nerovnosti ve společnosti a poklesem produktivity v ekonomice. Jestliže by se potvrdilo, že za obojím stojí příliš uvolněná měnová politika centrálních bank, byl by to obrovský průlom. A hodně hořký dárek k jubileu „nuly“.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
