Obyčejné tričko, řekněme, rozhodně není kdovíjakým triumfem moderních technologií. Přesto: ač je na něm cedulka „Made in Malaysia“, například, bavlnu, z níž je utkáno, vypěstovali v Indii – ze semen vyšlechtěných v USA; nitě, jimiž jsou přišity knoflíky, pocházejí z Portugalska; barvivo zase z jiné země a ty knoflíky též; límečky jsou brazilské; ušito sice bylo v Malajsii, ale na strojích, které dodali Němci. Práce na tričku, které si dnes kupujeme, začala vlastně už jednoho rána před dvěma lety, když indický rolník rozoral půdu, aby zasel. Vlastně možná ještě dříve – když inženýři v Kolíně nad Rýnem navrhli ony stroje. A to jde jen o tičko. Takový Boeing 747 se skládá ze zhruba šesti milionů součástek.
Specializace prostě v moderním světě nabývá úctyhodných rozměrů; už zakladatel ekonomie Adam Smith si přitom všiml, jak významná je pro hospodářský růst.
Jenže dlouhé, vysoce specializované výrobní řetězce mají i své stinné stránky – jsou náchylnější k selhání. Přece platí, že žádný řetěz není silnější než jeho nejslabší článek.
Ekonom David K. Levine z Washingtonovy univerzity argumentuje v nové studii, že kapitalistické ekonomiky upřednostňují v honbě za efektivitou delší a více specializované výrobní řetězce než ekonomiky méně vyspělých či socialistických zemí. Kvůli delším výrobním řetězcům jsou ale zároveň ty kapitalistické náchylnější ke krizím a jejich produkce je obecně kolísavější – protože je pravděpodobnější, že některý z článků selže. To pak je zkrátka daň za specializaci – daň za svižnější růst a kvapnější technologický rozvoj v časech, kdy se nic nezadrhává a vše šlape, jak má. Náchylnost ke krizím (a tedy vyšší nezaměstnanosti) je, praví Levine, celkově dobrá věc.
Něco na tom bude. Podle aktuální ročenky CIA se nejnižší nezaměstnaností (vyjma ministáty a ropné velmoci) mohou chlubit státy, jako je Uzbekistán, Kuba, Papua-Nová Guinea, Tádžikistán, Laos či Mongolsko. Míra nezaměstnanosti se v nich sice pohybuje mezi jedním a třemi procenty, ale žít tam stejně touží málokdo. Ty země jsou totiž ekonomicky slabé. Nejsou bohaté. Právě proto, že uplatňují mnohem kratší výrobní řetězce, a že jsou tedy i méně náchylné ke kapitalistickým krizím, k nezaměstnanosti. Nezaměstnanost je daň za bohatství.
A navíc, nezaměstnaní ve vyspělém světě mají i „na podpoře“ nakonec stejně vyšší příjem než zaměstnaní třeba na Kubě.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
