Po 40 letech čínští kormidelníci vědí jedno. Trh není fuj, jak kázal velký vůdce Mao. Trh je naopak fajn. Ale jen tehdy, když se daří. Jako po většinu doby z těch uplynulých čtyř dekád. Ekonomové přitom po celá ta růstová léta jen zírali, jak perfektně zasnoubení trhu a plánovaného hospodářství funguje.
Jenže závratný růst z nízké základny se vyčerpal. Má-li se čínská ekonomika dále rozvíjet, musí na kvalitativně vyšší stupeň. Stává se z ní tedy složitější, se světem propojenější mechanismus. Ten je z povahy věci obtížnější řídit. O to teď v Číně v podstatě jde: Peking v uplynulých desetiletích uřídil poměrně prostou ekonomiku; dokáže ji řídit i v její složitější podobě? Investoři stále věří, že ano. Zvládá to přece od 70. let. Proto má každý náznak, že se Pekingu nedaří dle představ (ať už jde o srpnovou devalvaci, či o nynější zmatečně působící snahu zamezit burzovnímu pádu), tak dalekosáhlý neblahý dopad.
Zvyšuje totiž riziko, že zdárné čínské zasnoubení trhu a plánu bylo jen anomálií. To by znamenalo, že musí skončit fiaskem. Fiaskem, jež snadno vyústí třeba i v závažný politický otřes, v obrovské ekonomické ztráty.
Zkrátka nyní nejde o nic menšího než o to, zda je čínský ekonomický model, vlastně obří sociální experiment, tím, čím se dosud zdál být. Nervozita je plně namístě.
Vyšlo v Hospodářských novinách.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
