Nechme české firmy, ať samy – bez pomoci politiků nebo centrálních bankéřů a bez pomoci levných Ukrajinců – čelí nedostatku pracovní síly a posilující koruně.
Teď. Právě teď má Česká republika šanci utéci svému osudu montovny, skladiště Evropy a subdodavatelské ekonomiky Německa. Tahle šance nebude trvat věčně. Anglosasové tomu říkají „okno příležitosti“. České republice je otevírá výborná situace na trhu práce a také skutečnost, že jsme konečně přestali bránit koruně v posilování.
Samozřejmě, nejnižší míra nezaměstnanosti od 90. let a skoro 214 000 volných pracovních míst dělají vrásky nejednomu zaměstnavateli. Situaci může čelit v zásadě jen dvěma způsoby. Buď bude lobbovat u politiků za dovoz další, ideálně ještě levnější pracovní síly, třeba z Ukrajiny. Nebo začne investovat, inovovat a zefektivňovat svoji výrobu.
K čemu povede dovoz levné pracovní síly z Východu, to si mnozí Češi mohou domyslet na základě zkušenosti „z první ruky“. Zejména pak ti z německého příhraničí.
V roce 1991, v euforii z pádu železné opony, Němci umožnili obyvatelům tehdejší České a Slovenské federativní republiky, aby na západní stranu hranice dojížděli za prací v rámci opatření zvaného Grenzgängerregelung. Češi – hlavně muži středního věku – získávali práci zejména na stavbách, v restauracích, hotelech a v dřevařství. Stačilo si opatřit zvláštní povolení, Grenzgängerkarte, a řada Čechů si splnila sen. Do země, která byla ještě před několika měsíci za ostnatým drátem, náhle mohli svobodně dojíždět za pohádkovým výdělkem až po dobu dvou let (s možností prodloužení příslušného pracovního povolení).
Jenže tenhle sen vzal záhy zasvé. A byli to Němci, které přestal bavit. Zjistili, že jim levní Češi berou práci. A co hůř, snižují mzdovou úroveň v příhraničí. Jak plyne ze studie, kterou na dané téma letos vydala Oxfordská univerzita, k poklesu německých mezd docházelo s každým nárůstem podílu dojíždějících českých pracovníků na celkovém koláči německé zaměstnanosti. Nejcitelněji mzdy v důsledku přílivu Čechů klesly mladým Němcům do 30 let, zatímco zaměstnanost se snížila nejvíce Němcům nad 50 let.
Levná síla, jen odsun inovací
Celkově lze říci, že trh práce v německých příhraničních regionech reagoval na nápor Čechů podobně, jako reaguje na ekonomickou recesi. Byť je třeba zdůraznit, že Čechům bylo umožněno opravdu jen dojíždět.
V Německu tedy pracovali, ale nepřenocovali, tudíž příliš nespotřebovávali.
Mnozí z nich si ráno doma zabalili paštiku a řízek a natankovali plnou nádrž, takže při večerním návratu si mohli mnout ruce, že neutratili ani marku. Tím neblahý dopad svého dojíždění na německou ekonomiku umocnili. Není divu, že po několika letech náš západní soused podmínky zpřísnil, takže dojíždějící našinci začali v roce 1994 z německého trhu práce mizet.
Po více než čtvrtstoletí stojí před obdobným dilematem Češi: část tuzemské průmyslové lobby naléhá na politiky, aby umožnili masový dovoz levné pracovní síly z Východu. Pokud k němu dojde, lze i na základě německé zkušenosti z počátku 90. let čekat tlak na zbrzdění současného mzdového růstu v České republice a negativní dopad na celou naši ekonomiku. Byť mezi oba případy určitě nelze úplně pokládat rovnítko: Ukrajinci by například na území ČR pobývali trvaleji, tudíž by u nás spotřebovávali mnohem více než Češi před čtvrtstoletím v Německu.
V jistém smyslu by však dovoz levné pracovní síly byl podobný také nedávnému umělému oslabování koruny. Českým firmám a vývozcům by na úkor nás všech koupil další čas. Odsunuli by tak celospolečensky žádoucí investice do lidí i strojů, modernizaci výroby a inovace. Proč na světových trzích soupeřit kvalitou, když stále mohou soupeřit lácí? A je do značné míry jedno, zda je láce výsledkem slabé koruny, nebo levných Ukrajinců.
Jinými slovy, dovoz Ukrajinců bude jiným způsobem než oslabování měny zase přispívat ke konzervaci české ekonomiky coby montovny. Přidaná domácí hodnota českého vývozu je podle dat OECD stále jedna z nejnižších v ekonomicky vyspělém světě. Právě to z nás dělá montovnu a to bychom měli změnit. A kdy jindy než teď, v době rekordně nízké nezaměstnanosti? Kdy jindy než v dobrých časech provést „řez“, který naší ekonomice umožní dostat se na vyšší vývojový stupeň? Jak? Nicneděláním. Stačí nepodlehnout šálivému přesvědčení, že je třeba aktivisticky zasáhnout, jako jsme podlehli v roce 2013 zahájením intervence. Nepodléhejme nyní volání po tom, že nutně potřebujeme levnou, nepříliš kvalifikovanou pracovní sílu. Pozor, pokud půjde o sílu dostatečně kvalifikovanou, berme ji naopak všemi deseti.
Nechme české firmy a podniky, ať samy – bez pomoci politiků nebo centrálních bankéřů, bez pomoci levných Ukrajinců a oslabované koruny – čelí současným podmínkám v ekonomice, tj. nedostatku pracovní síly a posilující koruně. Vždyť právě nutnost čelit těmto dvěma faktorům přirozeně firmy přiměje k tomu, aby své investice neodsouvaly a zvyšovaly tak produktivitu. Jen tak porostou naše mzdy dlouhodobě rychleji, jen tak přestaneme být montovnou. Bude-li naší metou stále jen konkurovat cenou, ne kvalitou, nikam se moc neposuneme. Češi by skoro třicet let po nastoupení cesty k tržní ekonomice konečně mohli dozrát. Zvednout hlavu. Jsme dobří a umíme kvalitu!
Ale kdo chce ještě i za deset let skuhrat, že jsme montovnou, ať dováží Ukrajince.
Vyšlo v Mladé frontě Dnes.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
