Nemocný muž Evropy má rekordně drahé akcie. Jak to?

V půli letošního května hlavní ukazatel německých akcií, index DAX, vystoupal na svůj historický rekord. Přitom německá ekonomika prochází náročným obdobím a je dokonce označována za „nemocného muže Evropy“. Jak to jde dohromady?

                V současné éře pokročilé, byť zpomalující globalizace národní burzovní indexy obecně odrážejí dění v dané zemi stále méně a méně. Index DAX zahrnuje čtyřicítku nejvýznamnějších burzovně obchodovaných firem, které sice sídlí v Německu, ale jejich ziskovost se leckdy výrazněji odvíjí od ekonomického vývoje celého jednotného trhu EU, zahraničních trhů mimo Evropu, a dokonce světa – celé globalizované ekonomiky.

                Například z hlediska ziskovosti automobilek BMW, Mercedes či Volkswagen, jejichž akcie jsou součástí DAX, je důležitý vývoj také třeba čínské ekonomiky. Ta pro ně představuje stále důležitější odbytiště. Pokud se tedy německá ekonomika zadrhává, ale za hranicemi, v zemích významných z hlediska německého vývozu a vůbec odbytu, se těší z prosperity, DAX klidně může být na rekordu, i když Německo stagnuje, či dokonce padá do recese. Ne snad že by se Čína nyní nalézala v zářné hospodářské kondici, ale pořád jde o rostoucí ekonomiku a obrovský trh.

                Také je třeba mít na paměti, že ceny akcií nejsou o tom, co je „teď“, nýbrž o tom, co „bude“. Jejich cena odráží ne současnou, leč vyhlíženou ziskovost. Existují četné známky toho, že Německu se jeho krizi již vlastně daří překonávat a že „nemocný muž Evropy“ se uzdraví, alespoň tedy v rámci možností. Dopomoci by k tomu mělo i již včera zahájené, postupné snižování úrokových sazeb Evropské centrální banky, které by mělo – i přes určité oživení inflace právě i v Německu – v nadcházející době pokračovat. Redukce úrokových sazeb je kvůli zvýšení dostupnosti úvěrů a financování obecně, třeba investic, pro akcie obecně spíše pozitivní zprávou; ovšem hlavně z pohledu budoucí ziskovosti, ne té současné. Ale to je právě to, co investory zajímá. Současnost je totiž v cenách akcií logicky již započítána, byť vždy se lze dohadovat, zda odpovídajícím způsobem či ne – zda akcie není podhodnocena, nebo naopak přeceněna. Budoucnost je ovšem v ceně akcie zachycena pochopitelně ještě daleko mlhavěji.

Pokud kritická masa investorů míní, že ziskovost se do budoucna dále zlepší nad rámec toho, nač ukazuje nynější cena akcií, nebo ziskovost alespoň překoná ještě nedávná očekávání, akcie mají tendenci růst, i když nynější profitabilita stagnuje, ba se bortí. Investoři často bojují spíše s tím, jak se nenechat současným děním kolem té či oné firmy zaslepit až příliš a jenom tupě neprotahovat křivku doby uplynulé do nutně neznámého budoucna. Minulé ztráty nejsou zárukou ztrát budoucích, stejně jako minulé zisky nezaručují ty budoucí.

K tomu všemu platí, že jako Německo představuje motor evropské ekonomiky, tak motorem německé ekonomiky je zase takzvaný Mittelstand, tedy pestrá síť milionů specializovaných rodinných firem malého a středního rozsahu. Tu teď ale nevídaně drtí drahé energie či přemíra byrokracie. Odcházejí proto třeba do USA. Či něco podobného zvažují. Heslo doby. „Invented in Germany, made in the US” ovšem není v akciích, jejichž výkon utváří index DAX, vůbec zachyceno. Ze samé definice. Rodinné firmy Mittelstandu se totiž na burze pochopitelně neobchodují, takže hodnota ukazatele DAX o nich, ani jejich ekonomických vyhlídkách prakticky nijak nevypovídá.

Rekordní hodnota indexu DAX tak nemůže zastřít, že Německo je ve skutečnosti stále nervóznější ze své historické energetické přeměny, takzvané Energiewende. Ta už má hmatatelné důsledky, jež zejména pro německý domácí průmysl nejsou vůbec příznivé. Například za poslední dva roky i taková Francie přilákala o 50 procent přímých zahraničních investic více než Německo. Takřka třetina podniků německého zpracovatelského průmyslu vážně zvažuje či již uskutečňuje odchod ze země. Německu tak hrozí deindustrializace jako nikdy v dějinách. Jedním z míst, kam se německé podniky mohou uchýlit, je „odvěký rival“ Francie.

Jeden příklad za všechny. Největší německá hliníkárna Trimet musela loni kvůli vysokým cenám energie omezit produkci. Svoji náruč ji ale otevřel právě francouzský čerstvě postátněný energetický podnik EdF. Jednomu ze závodů Trimetu, lokalizovanému na jihovýchodě Francie, nabídl nový desetiletý kontrakt na dodávky velmi levné jaderné elektřiny. Německá vláda se nyní bojí, že jí do Francie bude za levnější elektřinou utíkat zdaleka nejen produkce hliníku – a s tím i pracovní místa, pochopitelně.

Spor – a ne jediný – mezi dvěma největšími ekonomikami EU oslabuje Unii tváří v tvář globálním soupeřům typu USA nebo Číny, kteří z něj nakonec budou těžit zejména. Evropskou unii budou totiž hospodářsky oslabovat zjevně nejen drahé energie samotné – dražší než jinde ve světě –, ale i vzájemné půtky a vnitřní spory vyvstalé právě kvůli drahým energiím. Nutno říci, že z velké části jsou evropské energie drahé jaksi uměle. EU si chtěla zdražit energii v rámci zelené přeměny, Green Dealu, jímž chtěla být vzorem celému světu. Nyní však hrozí, že se stane spíše odstrašujícím příkladem. Německé akcie na rekordu na tom nic nezmění.

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin