Němci si chtějí nad Řeckem „umýt ruce“

Řecko z eurozóny neodejde a Evropa by pro ně měla vytvořit Marshallův plán. Tvrdí to v rozhovoru s Lukášem Kovandou bývalý poradce Mezinárodního měnového fondu, profesor ekonomie a politických věd na Kalifornské univerzitě v Berkeley Barry Eichengreen. Evropská integrace však podle něj dosáhla kritické fáze a roste proti ní odpor, protože nezajišťuje stabilitu, bezpečnost ani růst.

– Varujete, že odchod Řecka z eurozóny by vyvolal krizi, jež by byla ještě závažnější než ta po pádu investiční banky Lehman Brothers. Jak je tento scénář pravděpodobný?

Dávám tomu spíše nižší pravděpodobnost než většina lidí. Myslím, že nejpravděpodobněji Řecko nějakým způsobem restrukturalizuje svůj dluh, ale setrvá v eurozóně. Může být nuceno zavést kapitálové kontroly, může být nuceno omezit lidem výběry peněz z tamních bank. Ale myslím, že si euro udrží. Z několika důvodů. Tím prvním je, že osmdesát procent Řeků říká, že euro chce. Za druhé, je vysoce nejisté, co by nastalo, pokud by Řecko opravdu zvolilo odchod z eurozóny. A lidé nemají rádi vysoce nejisté věci. Nejasné je přitom také to, jak by reagoval zbytek Evropské unie. Ani zbytek EU si nepřeje takovou nejistotu.

– Na chvíli předpokládejme, že ke „grexitu“ opravdu dojde. Co by se podle vás stalo? Došlo by k rozlití krize do dalších periferních zemí eurozóny? Nebo by byl dopad ještě zásadnější, na celou světovou ekonomiku?

To nikdo neví. Žádná taková událost se nikdy nestala. Chybí tedy jakákoli historická paralela, která by nám pomohla dát věc do kontextu. Myslím, že první otázkou, již by si lidé začali klást, by byla ta, kdo je další na řadě…

– A kdo by byl další na řadě?

To by se vidělo. Byla by to Itálie? Francie? Nebo Portugalsko? K rozlití nemusí dojít hned zítra, ale třeba příští rok nebo až za pět let. Každopádně dopad na euro by byl velice negativní. Ukázalo by se, že členství v eurozóně není ničím trvalým. Obávám se, že lidé to vidí příliš růžově, když míní, že finanční trhy jsou na „grexit“ připraveny. Tak tomu není. Viděli jsme to nedávno, při výprodeji německých dluhopisů. Poměrně zanedbatelné události mohou mít značný dopad na finanční trhy.
Jedním z možných řešení řecké krize je podle některých ekonomů, například Hanse-Wernera Sinna, šéfa německého institutu Ifo, to, že by Řecko eurozónu opustilo, přijalo svoji vlastní měnu, nazvěme ji nová drachma, a tu devalvovalo. Poté, co by se díky přílivu turistů a zvýšeným řeckým vývozům, umožněným právě slabou měnou, země vrátila k ekonomickému růstu, vrátila by se třeba také do eurozóny.

– Co vy na to?

Říká se, že smyslem ekonomie je dokazování, že to, co platí v praxi, může také platit v teorii. Ale myslím, že ten zmíněný nápad je příkladem ideje, která může fungovat v teorii, ale ne v praxi.
Za prvé, jakmile se jedné zemi umožní, aby si vzala „prázdniny“ a euro byť jen na čas opustila, otevírá se prostor k tomu, aby tak v budoucnosti učinily i další státy. To celý systém destabilizuje, protože investoři začnou sázet na to, že přijdou nějaké další „prázdniny“ i v jiných zemích. Za druhé, řecký problém není dán prostě tím, že by měna byla příliš silná. Nemyslím si, že devalvace je řešením. Řekové toho moc nevyvážejí. Řecké dovozy téměř dvojnásobně převyšují export ze země. Řešení řecké krize si vyžádá několik desetiletí a nějaký ten „Marshallův plán pro Řecko“. Jenom začít tisknout více „nových drachem“ problém nevyřeší.

– Mnozí ekonomové, a zvláště ti němečtí, jako pan Sinn, jsou ale jiného názoru.

Pro ně je to způsob, jak si nad Řeckem „umýt ruce“. Dát najevo, že to není jejich problém. Řekové, až opustí eurozónu, přece budou mít svoji měnu, a budou si tak řešit svůj problém. Jenže skutečnost je taková, že někdo, a někdo z těch příslušných lidí mluví i německy, nejprve rozhodl o tom, že se Řekové členy eurozóny stanou, už v roce 2001. Někdo Řecku napůjčoval všechny ty peníze mezi lety 2001 a 2008. I německé banky. Takže si myslím, že v tomto smyslu Němci nesou odpovědnost i za pomoc Řecku. Za to, aby se ze své současné, tíživé situace dostalo.
I přesto, že Řecko samozřejmě přispělo ke vzniku té situace. To ale Německo také.

– Nejen v souvislosti s řeckou krizí je stále patrnější, že narůstají tenze mezi Německem a zbytkem eurozóny. Spatřujete v tom potenciální hrozbu současné podobě evropské integrace?

Spatřuji. Je jasné, že evropská integrace dosáhla své kritické fáze. Sílí proti ní odpor. Ne pouze v Německu, ale také v Řecku. A jinde. Protože systém nefunguje. Nezajišťuje ekonomický růst a stabilitu.
Lidé přitom chtějí stabilitu, bezpečnost a růst. Fundamentálně. EU tyto věci prostě nezajišťuje. Lidé v Aténách pak ukazují na ty v Berlíně a lidé v Berlíně zase na ty v Aténách. Myslím, že lidé v Evropě musí učinit krok nazpět a zeptat se, co vlastně chtějí. Pokud chtějí hlubší integraci, musí učinit mimořádné kroky – třeba ten „Marshallův plán pro Řecko“.
Jak si jej konkrétně představujete? Fungoval by na bázi public-privatepartnerships. Zahraniční veřejné peníze by se dávaly dohromady s penězi soukromého sektoru v Řecku tak, aby se tamní podniky restrukturalizovaly a pomohly exportu. Řecko potřebuje postavit i trochu dodatečné infrastruktury. To vše povede ke snížení dluhu.

—

O ŘECKÉ KRIZI SE SVĚTOZNÁMÝM AMERICKÝM EKONOMEM BARRYM EICHENGREENEM

Foto: BARRY EICHENGREEN (*1952) Přední americký ekonom, profesor ekonomie a politických věd na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Jeho zřejmě nejznámějším dílem je kniha Golden Fetters: The Gold Standard and the Great Depression, 1919–1939. V ní argumentuje, že velkou hospodářskou krizi způsobil nezvládnutý a celkově špatně koncipovaný systém mezinárodního zlatého standardu.

Vyšlo v Reflexu.

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin