Němci a imigrace: Rozpolcení a nepoučitelní

Psal se listopad 1969, když mnichovské hlavní nádraží zažilo plno slávy. Do západního Německa právě přicestoval milióntý gastarbeiter z regionu jihovýchodní Evropy (včetně Turecka). Na železniční perón ho přispěchal uvítat sám tehdejší šéf Spolkového úřadu práce Josef Stingl. Šťastlivci Ismeilu Bahadirovi, čtyřiadvacetiletému Turkovi ze střední Anatólie, předal za potlesku „vítačů“ cenu – televizor. A nechal se slyšet, že Německo potřebuje více takových imigrantů, aby udrželo svůj dosavadní silný hospodářský růst.

O 42 LET POZDĚJI to už establishment viděl docela jinak. „Zmýlili jsme se, když jsme se začátkem šedesátých let rozhodli přijímat nekvalifi kované, ala zato levné pracovníky ze zahraničí, z Turecka,“ uvedl v roce 2011 německý ministr financí Wolfgang Schäuble.
Prý předpokládali, že se potomstvo gastarbeitrů plně a automaticky začlení. „Jenže s třetí generací problémů naopak přibylo.“ Schäubleho hlas souzněl s tím, co jen o rok dříve, v říjnu 2010, prohlásila jeho šéfová, kancléřka Angela Merkelová: „Multikulturalismus totálně selhal.“
Jenže pět let nato, loni, establish ment zase poněkud otočil. Tatáž Merkelová nabídla statisícům přistěhovalců svoji otevřenou náruč. A mnozí řadoví Němci imigranty opět okázale vítali – jako kdysi na mnichovském nádraží.
Jenže letos „Mutti Merkel“ začala svoji vstřícnost opět krotit.
Zkrátka a dobře, rozpolcenost v otázce imigrační politiky je pro Německo příznačná minimálně v celém období po druhé světové válce. Částečně je pochopitelná a částečně ne. Povaha imigrace se v čase i prostoru mění – a desetiletí po druhé světové válce nebyla výjimkou. Navzdory této proměnlivosti však lze alespoň do jisté míry vycházet z dosavadní zkušenosti a imigrační politiku náležitě a s rozvahou průběžně přizpůsobovat měnícím se okolnostem. To však Němci nečiní. Spíše než rozvážný je jejich přístup k imigraci bezhlavý. Trpké plody bezhlavosti, jež si ve světlejších momentech přiznají, je překvapivě neučí rozvaze, ale po čase jednají opět jako smyslu zbavení.

1964: STÁRNEME, POTŘEBUJEME IMIGRACI

Hlavu si Němci příliš nelámali ani s tím někdejším gastarbeiterským programem. Přesto však vykazoval neskonale vyšší míru organizovanosti než současná, živelná imigrace. Gastarbeitři začali v západním Německu pracovat v polovině padesátých let. V roce 1955 uzavřeli Němci příslušnou smlouvu s Itálií, takže první „hostující pracující“ pocházeli právě odtamtud. Poválečná obnova západního Německa ale spolykala mnohem více pracovní síly. Situace se stala akutní zvláště poté, co v roce 1961 předělila Berlín zeď a ustal tak příliv pracovníků z východního Německa.
V témže roce uzavřelo Německo smlouvu s Tureckem. „Gastarbeiterský program představoval pro Turecko zlatý důl, bohatý zdroj tvrdé měny, a teprve nedávno vyšlo najevo, jak sveřepě Turci naléhali, aby do něj byli zahrnuti,“ píše Christopher Caldwell v knize Refl ections on the Revolution In Europe: Immigration, Islam, and the West z roku 2009. Roli zřejmě sehrál i tlak Spojených států, jež v Turecku spatřovaly důležitou předsunutou baštu studenoválečnické éry, jejíž bohatnutí společnému zájmu jedině prospěje (Turecko se členskou zemí NATO stalo už v roce 1952, tři roky před západním Německem).
Nakonec právě z Turecka pocházela nejpočetnější skupina gastarbeitrů. V rámci programu Německo přijímalo také pracovníky z Jugoslávie, ze Španělska, z Řecka, Maroka, Portugalska nebo Tuniska. A zatímco v roce 1960 působilo v zemi 329 tisíc gastarbeitrů, v roce 1964 už milión a v roce 1973 pak 2,6 miliónu.
U příležitosti uvítání celkově (nejen z jihovýchodní Evropy) milióntého gastarbeitra v říjnu 1964 tehdejší spolkový ministr práce Theodor Blank pronesl, že další takové pracovní síly bude více než třeba. „Pouze 22 procent naší populace je mladší patnácti let. To je druhé nejnižší číslo v Evropě,“ zdůvodnil. Už v polovině šedesátých let tedy zazníval shodný argument pro přijímání imigrantů jako dnes – stárnutí německé populace.

OVCE VE VANĚ

Jenže mezitím se toho mnoho změnilo. Entuziasmus lidí jako Stingl nebo Blank vzal zasvé v první polovině sedmdesátých let. S ropnou krizí roku 1973 se zadrhla i západoněmecká ekonomika a další hostující pracovní síly najednou nebylo třeba. Gastarbeiterský program skončil. Gastarbeitři už nebyli přínosem, stali se zátěží. Džin už však byl vypuštěn. Do Německa dále proudili třeba rodinní příslušníci gastarbeitrů. Počet cizinců v zemi tak v letech 1971 až 2000 narostl ze tří na 7,5 miliónu. Po celou tu dobu však počet zaměstnaných cizinců zůstal takřka nezměněný, na úrovni dvou miliónů, uvádí Caldwell ve zmíněné knize.
Hostující pracující totiž byli původně přijímáni pouze dočasně.
Jednalo se o pracovníky s nízkou kvalifi kací, pokud vůbec nějakou, tedy o ideální adepty pro pomocné práce na stavbách či pro pásovou výrobu. Západoněmecké podniky a firmy je zaškolovaly a zaškolený pracovník – byť stále s nízkou kvalifi kací – byl z jejich hlediska pořád lepší než nový pracovník zcela bez kvalifi kace. Proto u německé vlády lobbovaly za to, aby, když už je zaškolily, mohli gastarbeitři zůstat mnohem déle. Tak se také stalo. Co se nezdálo být problémem během hospodářského rozmachu šedesátých let, se ukázalo být značnou potíží v následujících desetiletích.
V roce 2013 média zveřejnila do té doby tajné britské dokumenty, podle nichž se německý kancléř Helmut Kohl snažil už v roce 1982 prosadit plán na radikální snížení počtu Turků žijících v západním Německu. Během čtyř let zde mělo žít o polovinu méně Turků. „Německo nemá žádné potíže s Portugalci, Italy nebo přistěhovalci z jihovýchodní Asie, neboť tyto komunity se začlenily dobře,“ řekl tehdy Kohl při schůzce s britskou premiérkou Margaret Thatcherovou. „Ale Turci jsou nositeli velice odlišné kultury a nejsou dobře integrovatelní.“ Nebyl to v té době jen Kohlův názor. Helmut Schmidt, jeho předchůdce v roli kancléře, se v létě 1982 nechal slyšet, že „hranici nepřejde už ani jeden Turek“. Schmidtův tajemník Hans-Jürgen Wischnewski hovořil pohrdlivě o muslimech obecně, když – například – uvedl, že „porážejí své ovce doma ve vaně“.

PENÍZE ZA NÁVRAT. NANIC

V roce 1983 se Kohl pokusil svůj záměr naplnit. Bonn slíbil jednorázovou platbu 10 500 marek a úhradu odpovídající částky odvedené v rámci důchodového pojištění těm cizincům, kteří Spolkovou republiku opustí. Nabídky však využilo jen 100 tisíc Turků, Kohlův plán pohořel. O deset let později pak kancléř schytal porci kritiky za to, že odmítl navštívit města Solingen a Hölln, kde se v červnu, respektive listopadu toho roku odehrály xenofobně motivované žhářské útoky, při nichž zemřelo v prvním případě pět Turků, žen a dětí, a v druhém dvě turecké dívky a jedna žena. Xenofobní útoky z první poloviny devadesátých let – bylo jich více – pozměnily náladu německé veřejnosti i politiků.
S přistěhovalci nyní pociťovali větší sounáležitost. Kohl sám pak v roce 2000 cestoval do Istanbulu na svatbu svého syna Petera – bral si tureckou bankéřku.
Němci, jak vidno, mohou z poválečné etapy získat celou řadu cenných poznatků týkajících se imigrace. Už od sedmdesátých let mohou například vědět, že masová imigrace, byť zpočátku ekonomicky přínosná, se se změnou hospodářských podmínek může otočit proti nim. Tak jako se proti nim otočil gastarbeiterský program, ač vyhlídky týkající se stárnutí německé populace, na jejichž základě byl prosazován, nebyly o nic míň pesimistické než v letech šedesátých. Mohou také vědět, že celkem velkorysé finanční vyrovnání přistěhovalce k návratu do domoviny nepřiměje. Tak jako nepřimělo Turky v osmdesátých letech.
Když tedy dnes slýcháme od Merkelové a spol., že Německo imigranty potřebuje, protože stárne, vězme, že tento argument znevěrohodňuje samotná německá zkušenost z předchozích dekád. Když slýcháme z týchž úst, že imigranti se zase vrátí, až konfl ikt v jejich domovině ustane, znevěrohodňuje tento argument opět tatáž německá zkušenost. Němci jsou prostě v otázce imigrace nejen rozpolcení, ale také nepoučitelní. A není to žádný „mindrák z holocaustu“, jak se někdy říká. Vždyť, jak už také víme, politici typu Kohla či Schmidta, tedy ještě přímí pamětníci druhé světové války, ohledně imigrace nějak zvlášť entuziastičtí nebyli. Docela naopak.

Vyšlo v Reflexu.

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin