Fialovu kabinetu kontrolování marží zachutnalo. A tak si po březnovém spuštění sledování cenotvorby čerpacích stanic nyní posvítí také na prodejce potravin. Ve své podstatě je jakákoli kontrola marží pošlapáváním svobody podnikání, takže by ji jeden čekal třeba od sociálních demokratů nebo spíše od komunistů.
Se zásahem však přichází vláda, v níž mají klíčové slovo strany hlásící se k pravici. Ačkoli i někteří přední představitelé těchto stran nad kontrolou marží pozvedají obočí. Není divu, takové kontrolování vskutku nepatří do repertoáru stran vzývajících svobodu podnikání, v širším smyslu svobodu jako takovou. Kontrola marže je projevem útisku. Útisku činorodých lidí. Pokud se zákazníkovi zdá cena vysoká, tak prostě nekoupí. Tak prosté to je.
Výsledná cena, jež se na svobodném trhu ustavuje, je výslednicí vzájemného působení poptávky a nabídky. Takové působení by ovšem nemělo být „cinknuté“. Nad tím však stát bdí už nyní. Vždyť má po ruce třeba antimonopolní úřad (viz autorův včerejší TV rozhovor s jeho šéfem Petrem Mlsnou právě ke kontrole marží potravin a pohonných hmot), jenž dohlíží nad tím, aby k „cinknutí“ nedocházelo třeba uzavíráním kartelových dohod. Tak proč má mít stát nyní po ruce další institut, tedy kontrolu marží?
Kontrolu marží čerpacích stanic je možné s přivřením obou očí ještě obhájit i z hlediska pravicového. Ovšem jen s odkazem na ukrajinskou válku. Lze totiž říci, že i Česko je nyní kvůli ní tak trochu válečnou ekonomikou. S válkou totiž souvisí historicky bezpříkladné sankce Západu vůči Rusku. A s nimi zase historicky rekordní sleva sankcionované ruské ropy. Přitom podstatná část českých motoristů stále jezdí právě na ni, resp. produkty z ní.
Dva největší provozovatelé čerpacích stanic v Česku, polský PKN Orlen a maďarský MOL, vykázali v březnu v souvislosti s obří slevou ruské ropy až desetinásobný nárůst své rafinační marže oproti jejím běžným, předválečným hodnotám. Za celé první letošní čtvrtletí jsou marže Orlenu na trojnásobku běžných hodnot ještě z doby před pandemií, jak vyplývá z dnes zveřejněné analýzy agentury Bloomberg (viz obrázek níže). Na jediný barel dosahoval Orlen během prvních tří měsíců letošního roku rafinační marže 18,30 dolaru. Bloomberg ji označuje doslova za „ohromující“. V přepočtu podle průměrného kurzu koruny k dolaru v prvním letošním čtvrtletí (21,99 koruny za dolar) se jedná o zhruba 402 korun. Orlen tak v první čtvrtletím vykázal rafinační marži zhruba 2,50 Kč na každý litr zpracované ropy, zatímco v běžných časech to je zhruba 80 haléřů.
Jinými slovy, čeští řidiči jezdí na extrémně zlevněnou ruskou ropu, ale platí západní ceny, tedy jako by na žádnou zlevněnou ropu nejezdili. A podobně řidiči v některých okolních zemích. Takže například pro Orbánův režim je pak snazší držet ceny pohonných hmot v Maďarsku zastropované. Pro MOL to sice znamená ztrátu, ale tu si více než vykompenzuje, i v Česku, právě prodejem produktů z levné ruské ropy za západní cenu. Orbán si tak kupuje hlasy maďarských voličů za peníze českých řidičů. I proto byl v nedávných volbách znovuzvolený.
Nebýt války na Ukrajině, ani MOL, ani Orlen by nikdy tak extrémního nárůstu rafinační marže nedosáhly. Pokud by se tady Fialova vláda zaměřila právě zejména na kontrolu rafinačních marží, našla by pochopení i autentického pravicového voliče. Právě s poukázáním na válku, která zadělala na zcela mimořádnou situaci na trhu s pohonnými hmotami. Vláda však vybírá opačný konec řetězce a zabývá se kontrolou cenotvorby nikoli rafinérií, ale čerpacích stanic. To už lze hájit jen velmi obtížně, neboť čerpací stanice mají méně tržní síly než rafinérie. Mezi čerpacími stanicemi panuje totiž mnohem ostřejší konkurence než mezi zpracovateli ropy. Ale budiž. Ostatně právě MOL nebo Orlen provozují nejen rafinérie, ale i čerpací stanice. A konec konců jde v obou případech o jednu společnost a o jednu kapsu, od rafinace po finální prodej na čerpačkách.
Kontrola marží prodejců potravin, konkrétně másla, pečiva a drůbežího a vepřového masa, už zavání spíše úřední šikanou než opatřením válečné ekonomiky. Nelze ji obájit žádnou mimořádností, jakou je v případě pohonných hmot extrémní sleva ruské ropy a celosvětová panika na ropném trhu, plynoucí z války a sankcí. Čímž nikdo nehájí prodejce potravin. Ti současné „válečné“ situace zneužívají podobně jako čerpadláři. Z vládních kontrol totiž víme, že čerpací stanice si opravdu navyšovaly marže až na šestinásobek marží, jež alespoň někteří z nich měli běžně před válkou. Lze předpokládat, že podobně situace zneužívají také prodejci potravin. Vnímají, že na jejich zákazníky se den co den z médií a veřejného prostoru linou zprávy o válce a inflaci. Což je svádí k představě, že když něco přirazí nad rámec běžné marže, zákazník to skousne. Je totiž již dočista zmámený neustálým přísunem „zdražovaček“, jak novináři takovým zprávám ve své hantýrce říkávají. A v takovémto mámení „pustí chlup“ snáze než v časech běžných.
Trh s pohonnými hmotami nebo trh s potravinami tvoří lidé. My všichni. Jako jakýkoli jiný trh. Tak jako není dokonalý člověk, není dokonalý ani jeho výtvor, tedy libovolný z trhů. Jenže je bláhové si myslet, že zásahy úředníka dokonalé budou. Vždyť úředník je také jenom člověk. A trh je spravedlivější než úřad v tom, že pokud není cinknutý, svobodně a nezkresleně se na něm vteřinu co vteřinu, minutu co minutu, den co den usnáší tisíce, ba miliony lidí – výsledkem usnesení se je cena. Úřední rozhodnutí jsou ve své podstatě zpravidla vždy dílem několik málo jedinců, pročež bývá daleko zkreslenější, leckdy i třeba korupčně cinknuté.
Víc hlav víc ví. Proto trh ví víc než úřednictvo. Takže i když se na trhu ustaví cena ne zcela ideálně, třeba i s vyšší marží, než je obvyklé, omyl úřednictva může být neskonale větší. Proto je třeba na trhu s potravinami nechat kontrolu marží na trhu, tedy na zákazníkovi a jeho svobodném rozhodnutí, zda koupí či ne. Jinak se vracíme do doby, kterou se slzou v oku opěvují komunisté.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
