Americké hospodářské oživení zpomaluje a svět se začíná obávat pádu na druhé dno. Autor blogu v uplynulých dnech hovořil na to téma s prominentními americkými ekonomy. Další recese dle nich zemi nehrozí, vidí ale spoustu jiných problémů.
Globální ekonomické oživení se zadrhává. Ve druhém čtvrtletí sice prudkým zrychlením růstu zazářila Evropská unie v čele s Německem, klíčovým obchodním partnerem České republiky, ale zpomalily tři největší světové ekonomiky, tedy USA, Čína i Japonsko. Dá se předpokládat, že v nadcházejících kvartálech zpomalí i Evropa, jež přirozeně není imunní vůči vývoji na ostatních světových trzích.
Chce to více stimulů
Ve Spojených státech, vedoucí globální ekonomice, vyvolávají nová data mezi ekonomy diskusi o správnosti léčby dopadů finanční krize. Zjednodušeně se dá říci, že proti sobě stojí dva tábory ekonomů. Jedni, kteří soudí, že vládní zásahy a stimulační opatření, zejména ty Obamovy, jsou od počátku chybné, přičemž se nyní ukazuje jejich neúčinnost, a druzí, kteří naopak míní, že takových stimulací musí přibýt.
„Rád bych viděl více stimulů,“ říká William Baumol, emeritní profesor ekonomie Newyorské univerzity. „Problém je s Kongresem, který velmi usiluje o to, aby se výdaje snížily.“ Dle Baumola brání novým stimulům zejména republikáni, kteří prý přitom finanční krizi v době vlády George Bushe zapříčinili, a to v prvé řadě snížením daní nejbohatším. „Známe z historie případ Rooseveltovy administrativy, která prováděla účinnou stimulační politiku mezi léty 1933 a 1937 – podporovala investice správným typem výdajů. Ale v roce 1937 začala usilovat o vyrovnaný rozpočet a nezaměstnanost opět začala růst,“ varuje osmaosmdesátiletý Baumol.
Je ovšem otázkou, do jaké míry je srovnání s krizí třicátých let na místě. „Pokles výkonu ekonomiky a růst nezaměstnanosti byl během této recese mírně citelnější než při recesích uplynulých padesáti let, ale mnohem, mnohem slabší než v letech třicátých,“ říká Robert Higgs, přední světový hospodářský historik, člen Independent Institute.
Podobně hovoří i Harry Markowitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1990 a autor proslulé moderní teorie portfolia. „Když se podíváte na data, na roční výnosy akcií velkých společností, zjistíte, že rok 2008 nebyl nijak mimořádně zlý,“ ohlíží se Markowitz za děním na finančních trzích. Rok 2008 se dle něj, co týče akciových výnosů, dělil o druhé místo mezi nejhorším léty, a to počínaje rokem 1926, od kdy záznamy vyhodnocuje.
Měly zbankrotovat
Higgs je jedním z těch, kteří jsou přesvědčeni, že Americe by více prospělo, kdyby se vláda ekonomiku nesnažila stimulovat. Neměla prý dokonce ani zachraňovat investiční banky a další finanční instituce (Bear Stearns, AIG), jejichž problémy krizi odstartovaly. „Vláda neměla sanovat žádnou z těch firem,“ říká. „To, že pád velkých firem představuje systémové riziko, říká jen vláda a část ekonomů. Já osobně myslím, že celá ta myšlenka systémového rizika je extrémně spekulativní.“ Stále neutěšený stav americké ekonomiky tedy dle něj není výsledkem nedostatečného množství stimulů, jak míní Baumol, ale naopak plyne z toho, že jich je až příliš.
Zabránit opakování finanční krize má i nová reforma finančních trhů z pera zákonodárců Chrise Dodda a Barneyho Franka. Prezident Obama ji jako zákon podepsal koncem července, ale ekonomové zatím příliš netuší, co si od ní slibovat. Bude prý hodně záležet na tom, jak si opatření, jež obsahuje, interpretují sami regulátoři. Podle Markowitze, ač reforma čítá více než dva tisíce stránek, neřeší klíčovou příčinu krize, jíž byla snaha americké vlády, aby co největší počet Američanů bydlel „ve vlastním“. Za tímto účelem Kongres schválil zákon Community Reinvestment Act, který banky nutil, aby na bydlení půjčovaly i těm, kteří si je nemohli dovolit. Stejný účel měly plnit i hypoteční agentury Fannie Mae a Freddie Mac. „Nic z toho nová reforma neřeší,“ míní Markowitz.
Hrozí nižší mzdy
Velkým problémem zůstává nezaměstnanost. Polovina z patnácti milionů nezaměstnaných Američanů je bez práce déle než šest měsíců – to je nejvyšší úroveň dlouhodobé nezaměstnanosti od čtyřicátých let, kdy administrativa začala tato data sledovat. čtvrtina nezaměstnaných je pak bez zaměstnání díle než rok.
Podle některých ekonomů to může znamenat i to, že Američané si navykli na příliš vysoké mzdy, jež si prostě ekonomika v tuto chvíli nemůže dovolit. „Pokud se bude nezaměstnanost pohybovat delší dobu kolem úrovně deseti procent, je jasné že reálné mzdy musí klesnout,“ říká Arnold Harberger, emeritní profesor ekonomie Kalifornské univerzity v Los Angeles a duchovní otec Pinochetových reforem v Chile sedmdesátých a osmdesátých let. Problémem, říká, je fakt, že lidé jsou velmi neradi, když jsou jim platy snižovány. „Mně samotnému letos univerzita snížila mzdu o deset procent. Vžívám se tak do úvah lidí, a jistě jich v současnosti není málo, kteří neví, proč se tak děje, proč zrovna se mzda snižuje jim, proč o tolik, zda je zaměstnavatel ždímá a škudlí na nich, nebo zda jej k tomu vedou objektivní důvody.“
Dle Harbergera tak v případě setrvalé nezaměstnanosti kolem deseti procent bude lepší, když se mzdy sníží prostřednictvím růstu cenové hladiny, než jejich přímým snížením. Jinými slovy, bude lepší, když mzdy zůstanou nominálně stejné, přičemž ovšem dojde ke zdražení zboží a služeb v ekonomice. Tak to u veřejnosti vyvolá mnohem menší nevoli a odpor, řada lidí to přijme jako nutný fakt a zbytek to ani nezaznamená.
Lukáš Kovanda, USA
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
