Migrační dohoda EU

Migrační dohoda EU, k níž se Česko připojilo, může mít nečekaně výrazný dopad na peněženky daňových poplatníků v ČR. Česko se totiž zavázalo, že v případě silných nebo rychlých migračních toků, se bude podílet na přijetí buď nejméně 30 tisíc migrantů ročně, nebo na platbě ročně minimálně 600 milionů eur, tedy dle dnešního kursu více než 14 miliard korun.

Obě číselné částky jsou ale minimální. Česku tak na základě migrační dohody může být určen i citelně vyšší počet migrantů k přijetí. A v případě neochoty je přijmout to může být i výrazně vyšší částka. To, kolik má Česko přijmout uprchlíků, přitom určí Evropská komise, stejně jako případně částku, kterou se může země z jejich přijímání „vykoupit“. Nemusí jít o zanedbatelné peníze.

Jeden příklad za všechny. Představme si, že se třeba za tři nebo čtyři roky, když už bude po válce na Ukrajině, zopakuje rok 2015 a do EU jako tehdy přijde přes 1,2 milionu migrantů ze zemí Afriky nebo Blízkého východu. Evropská komise dle nyní podepsané migrační dohody určí, že má Česko přijmout 80 tisíc z nich, což je realistický předpoklad.

Proč realistický? Protože jedna z nejlidnatějších zemí EU a šestá největší ekonomika Unie, Polsko, se na dojednané „povinné solidaritě“ podílet nebude. Maďarsko také ne. Jižní země EU, jako je Itálie nebo Řecko, jsou migranty přetíženy již nyní. Německo může říci, že značný počet migrantů přijalo již právě při migrační krizi roku 2015. Navíc tam nyní dramaticky sílí preference protiimigrační strany Alternativa pro Německo (AfD). Ta už je tam druhou nejsilnější stranou; má v průzkumech preferencí dvacet procent, tedy více než vládní sociální demokraté kancléře Olafa Scholze. Pokud tedy za tři nebo čtyři roky AfD nebude přímo v německé vládě, tamní vláda se bude obávat, že by se tak stát mohlo a bude usilovat – skrze Evropskou komisi – přerozdělit více migrantů právě třeba do Česka. Berlín může argumentovat tím, že Česko vlastně dosud žádné migranty ze zemí Afriky nebo Blízkého východu nepřijímalo. Podobně může argumentovat také Francie, v jejíž společnosti antiimigrační nálady také spíše houstnou, což bude za další tři nebo čtyři roky – jako v Německu – ještě patrnější. Tlak dvou nejsilnějších ekonomik EU a další zmíněné faktory pak snadno mohou zapříčinit, že Česku bude Bruselem určeno k přijetí právě oněch 80 tisíc běženců z celkového počtu před 1,2 milionu.

V Česku ovšem – předpokládejme dále – bude vládnout kabinet mnohem méně nakloněný přijímání imigrantů ze zemí Blízkého východu či Afriky, než je současná vláda. Takže tento kabinet imigranty přijmout odmítne. Česko tak realisticky v takovém případně zaplatí za nepřijetí zhruba 40 miliard korun. To nejsou zanedbatelné peníze. Vždyť je to o pět miliard korun více, než kolik činí inkaso ze všech daňových a odvodových navýšení obsažených pro příští rok v tolik diskutovaném konsolidačním balíčku. Vše na základě podepsané migrační dohody. Je paradoxní, jak se do mrtě debatuje zatím jen návrh konsolidačního balíčku, ale opatření, které má potenciálně ještě větší dopad na veřejné finance, projde zcela bez debaty a jakékoli pozornosti.

Z makroekonomického hlediska dopadu na veřejné finance a tvorbu veřejných rozpočtů je obzvláště tísnivá právě nejistota plynoucí z migrační dohody EU. Česko nemusí s dostatečným předstihem dost dobře vědět, kolik migrantů mu Evropská komise určí přijmout, případně kolik tedy bude platit za jejich odmítnutí. Migrační vlny z Afriky či Blízkého východu navíc mohou časem sílit nejen z důvodu tamních možných konfliktů a válek, ale i z důvodu klimatických nebo z důvodů vnitropolitického vývoje v jiných evropských zemích.

Pokud například v příštích německých parlamentních volbách ještě výrazněji uspějí tamní Zelení, kteří jsou k přijímání migrantů relativně vysoce vstřícní i v porovnání s dalšími německými stranami, lze předpokládat vyšší příliv migrantů nejen do Německa, ale obecně do EU, včetně do Česka.

Podepsáním migrační dohody EU se tak vývoj českých veřejných financí stává závislejším na obtížně předvídatelném vývoji politické situace v Africe, na Blízkém východě, ale i v zemích typu Německa. V krajním případě může za triumf Zelených v německých volbách platit český důchodce, neboť i do Česka pak zamíří více migrantů, jejichž odmítnutí tak bude tím nákladnější – a odpovídající částku může být v rámci zachování udržitelných veřejných financí nutné seškrtat penze.

Ale to vše je zahaleno mlhou nejistoty, která ekonomice, jak známo, nikdy nesvědčí. Jedinou jistotou se tak nyní zdá být, že migrační dohoda EU představuje další zátěž pro české veřejné rozpočty. Jde nyní jen o to, o jak velkou. Což ale v tuto chvíli nikdo neví; stanoveno je jen to, kolik tato zátěž bude činit minimálně, nikoli to, jak je její maximální částka.

Ano, imigrace je velmi často – ovšem spíše až dlouhodobě – ekonomicky přínosná. Zvláště v ekonomikách demograficky stárnoucích s přehřátým trhem práce, což je přesně případ Česka. Musí se s ní ovšem náležitě a promyšleně pracovat.

Záleží také z velké míry na tom, jaké náklady si vyžádá začlenění imigrantů na pracovní trh hostitelské země. Z čím vzdálenějších civilizačních okruhů migranti pochází, zpravidla tím větší nároky (a náklady) vznikají na její imigrační politiku.

Migrační dohoda EU znamená, že Česko při nějaké další migrační krizi typu té z let 2015 a 2016 buď zaplatí třeba desítky miliard korun ročně, což zatíží veřejné finance, nebo přijme třeba desítky tisíc migrantů z civilizačně vzdálených okruhů typu Afriky či Blízkého východu.

Český stát přitom nedokáže zvládnout ani na roky dopředu dobře předvídatelnou vnitrostátní migraci, totiž přistěhovalectví Čechů z venkova či menších měst do metropole Prahy, o čemž svědčí třeba aktuálně kritický tamní nedostatek tisíců míst pro zápis na střední školu.

Opravdu lze věřit, že tento samý stát, jenž „nezvládá sám sebe“ a své vlastní lidi, totiž děti, zvládne začlenit nepředvídatelnou migrační vlnu z Afriky či Blízkého východu, ročně čítající desetitisíce lidí bez kvalifikace a bez jazykové znalosti, aby byla ekonomicky přínosná?

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin