Miroslav Kalousek loni na podzim shledal, že spořicí státní dluhopisy lidu „šmakují“. Ministerstvo financí jich nakonec udalo za více než dvacet miliard korun, což přibližně dvojnásobně předčilo jeho očekávání. Žádný div, že nyní je tu emise jarní. Kalousek věří, že od občanů a dalších subjektů (třeba měst či veřejných institucí typu České televize, jimž budou bondy nově nabízeny též) vybere nejméně tolik jako v říjnu. Z několika typů dluhopisů jsou nejpozoruhodnější ty sedmileté, protiinflační, které se budou zhodnocovat podle míry inflace a jejich držitel tudíž reálně zůstane „na svém“, i kdyby trakaře padaly. Proč jsou pozoruhodné?
Řada ekonomů a dalších expertů varuje, že nad světem se vznáší hrozba eskalace inflace. Centrální banky v USA, Evropě, Číně či Japonsku napumpovaly do svých ekonomik nesmírné objemy nových peněz. Pokud by tak neučinily, globální finanční systém v podobě, jak jsme jej znali před krizí, by v současnosti již neexistoval. Tyto nové peníze zatím do oběhu proudí omezeně, ale již tento limitovaný přísun se podle některých ekonomů projevuje třeba vzestupem cen na surovinových a potravinových trzích; nechybí ani hlasy, že právě růst cen potravin loni značně přispěl k rozdmýchání bouří, jež nakonec vyústily v „arabské jaro“.
A teď si představme, jaké bouře by mohly být vyvolány v případě, že by ony nově vzniklé peníze proudily celosvětově do oběhu neomezeně. Inflace by totiž opravdu citelně eskalovala. Centrální banky se zaklínají, že k něčemu takovému nedojde a že mají po ruce dost nástrojů, jak příliv nových peněz do oběhu zastavit, až bude opravdu třeba. Před finanční krizí se ovšem obdobně dušovaly, že období velkých výkyvů hospodářských cyklů je již passé – že již mají po ruce nástroje, jak cykly účinně vyhlazovat… Někteří ekonomové navíc upozorňují, že na centrální banky, jakkoli formálně poměrně nezávislé instituce, může být neformálně v době oživování vyvíjen politický tlak, aby oněch nástrojů zastavujících příliv nových peněz nepoužívaly v dostatečné míře (čímž by totiž mohly oživení zhatit či zpomalit).
Pokud tedy budou ceny celosvětově enormně růst, tento vzestup si z určité části jistě „dovezeme“ i do České republiky. Stane-li se tak, jsou nyní Kalouskovy sedmileté protiinflační dluhopisy investicí, jež opravdu stojí za zvážení. Platí to však spíše jen pro nepříliš zkušené investory („řadové občany“), kteří se například bojí pořizovat si vybrané akciové tituly (ty totiž v případě oné závratné infl ace zhodnotí rovněž – budou nafouknuty ceny, tedy i zisky mnohých firem, ergo jejich akciové kursy).
Od Kalouska je to lišácký tah. U „řadových občanů“ může získat body coby starostlivý pán státní kasy, coby jejich ochránce před nejistou, ba asi i inflační budoucností. Když na enormní inflaci nakonec vskutku dojde, už jej to přitom nejspíše pálit nebude – za sedm let bude na financích ministrovat dost možná někdo jiný. Někdo, na koho ovšem právě nyní Kalousek plete bič, jehož rány mohou hodně bolet.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
