Když jsme v květnu 2004 vstupovali do Evropské unie, bylo co slavit. Bez ironie. Zařadili jsme se totiž do elitního klubu. Opět, bez ironie; podstatná „ale“ ještě přijdou.
Evropa, a zejména její západní část, jak známo, akumulovala v běhu staletí ve světovém měřítku bezkonkurenční objem bohatství. A to jak prostřednictvím dobývání území jiných kontinentů, tak – a zejména – vzájemným obchodováním, směnou nejen zboží a služeb, ale také myšlenek, know-how či výrobních postupů, na jejímž základě dále hospodářsky vzkvétala. Ve 20. století však došlo nejen na vzájemné obchodování, nýbrž i vzájemné válčení. Evropská integrace, jež započala v přímé reakci na hrůzy druhé světové války, měla postupně vést ke sladění klíčových zájmů ústředních evropských mocností, zejména Franciea Německa, v takové míře, aby je choutky k dalšímu krvavému běsnění už nikdy nepřepadly.
Důsledky dvojího válčení jako by vyčerpaly dravost starého kontinentu, a to i tu ekonomickou, projevující se třeba inovativní schopností. „Inovovaly snad, řekněme, Francie a Itálie v 60. či 70. letech?“ řečnicky se během našeho rozhovoru před pár lety tázal Edmund Phelps, laureát ekonomické Nobelovy ceny. „Ne, jen přebíraly, co bylo objeveno jinde,“ odpověděl si vzápětí.
Ve druhé polovině 20. století podstatná část západní Evropy hodně žila „z podstaty“, z onoho v běhu staletí nahromaděného bohatství.
Nutnost studenoválečnického vyvažování sil mezi tržně orientovanou západní částí Evropy a socialistickou částí východní pravděpodobně výrazně přispěla k tomu, že západní část (v pozdější fázi integrace tvořící Evropské společenství) před rokem 1989 nikdy nedotáhla opravdu dalekosáhlé ekonomické reformy typu zavedení jednotné měny. Jejich značná komplexnost a z ní pramenící možnost nákladného omylu zjevně přispěla k tomu, že představitelé společenství našlapovali opatrně, aby nějakým neuváženým krokem neohrozili to, co již fungovalo – ve smyslu zajišťování jasné ekonomické dominance nad východní, socialistickou částí.
Cestu k euru tak společenství nastoupilo až v roce 1988, kdy už bylo sovětské impérium bez debat na lopatkách. Mnozí v tom však spatřovali paradox. „Je ironické, že právě v době, kdy země jako Sovětský svaz, které se pokusily řídit vše z jednoho centra, zjišťují, že úspěch spočívá naopak v decentralizaci moci, někteří představitelé společenství zjevně chtějí činit kroky přesně opačné,“ prohlásila tehdy někdejší britská premiérka Margaret Thatcherová.
Rozmach na dluh Pád železné opony však dodal další kuráže k dalekosáhlým reformám a práce na zavedení eura ještě zintenzivnila. Evropské společenství se přeměnilo v Evropskou unii. I pokud by k omylu v rámci integrace došlo (a mnozí ekonomové například varovali před předčasným ustavením měnové unie), nebylo už nikoho, kdo by toho mohl bezprostředně využít.
První léta společné měny jako by byla potvrzením, že ona kuráž se vyplatila. Jednotnou měnu celkem příznivě hodnotili dokonce i někteří klasicky liberální ekonomové. Jeden z nich, Lawrence White, třeba v létě 2008 řekl, že jej „příjemně překvapilo, a to je plus pro euro, že jednotná evropská měna zatím není příliš inflační – v některých letech dokonce méně než americký dolar.“
Z dnešního pohledu je patrné, že otcové eura měli nejen kuráž, leč zejména štěstí. První léta jednotné měny byla zalita sluncem. Vlastně globální trhy byly v té době zality přemírou likvidity. Ta podněcovala nevídaný celosvětový hospodářský rozmach; byť, jak víme dnes, rozmach na dluh. A když uprostřed těchto „sluníčkových let“ vstoupila do EU Česká republika, připojila se k elitnímu klubu, jehož „žití z podstaty“ – a vlastně i z dluhu – však v té době upozaďovala, ba maskovala nejen nadměrná likvidita, ale přeneseně i lokomotiva jménem Čína.
Zcela zásadním přínosem členství v klubu se z hlediska ČR zdá být boom zahraničního obchodu. V samotném roce 2004 stoupl vývoz ze země o takřka 26 procent (zatímco v roce 2003 jen o devět procent). Za posledních deset let pak vývoz z ČR stoupl více než dvojnásobně; v eurovém vyjádření narostl o 135 procent, zatímco v celé EU dosáhl přírůstek „jen“ 67 procent.
Nutno však říci, že volný evropský obchod je ve své podstatě výsledkem existence Evropského hospodářského prostoru, nikoli EU. Součástí tohoto prostoru jsou i ty země, které do EU nepatří, konkrétně Island, Lichtenštejnsko a Norsko. Tento trojlístek pak společně se Švýcarskem tvoří Evropské sdružení volného obchodu, EFTA. (Evropský hospodářský prostor vznikl roku 1994 na základě smlouvy právě mezi EFTA a Evropským společenstvím.) Jinými slovy, český zahraniční obchod by se patrně podobně dobře rozvíjel, i kdybychom v posledních deseti letech byli členy klubu EFTA.
Během finanční krize a následné krize dluhové se navíc nad Evropou pořádně zamračilo. Ukázalo se, že euro nevede zdaleka tak rychle ke strukturálnímu sbližování ekonomik členských států, jak se v době jeho zavádění koncem 90. let předpokládalo. Asymetrické šoky a nemožnost autonomní měnové politiky nejdříve tíživě dopadly na periferní státy eurozóny a nyní zase dusí i takovou zemi, jakou je Finsko.
Ukázalo se ale hlavně to, že ani starý kontinent nemůže žít z podstaty věčně. A také to, že centralizace a objem přerozdělování, jež bohužel nadále rostou, zřejmě nejsou tou správnou cestou k jeho opětovnému rozkvětu. Thatcherové zmíněné varování z roku 1988 by dnes mělo být bráno jako ještě naléhavější než v době, kdy jej vyřkla.
Vyšlo v Lidových novinách.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
