Německá hospodářská politika zrcadlí nepřenositelnou dějinnou zkušenost
Šéf Evropské komise José Manuel Barroso by byl na jedné straně rád, kdyby Evropa měla „více Němecek“, jak se nechal nedávno slyšet. Na druhou stranu se právě Evropská komise připojila k aktuální kritice USA i MMF, jež Německu vytýkají přílišné přebytky zahraničního obchodu. Třetí největší vývozní ekonomice světa se tak dostává pokárání za to, že je až vzorově úspěšná v uplatnění svých produktů na zahraničních trzích. Její úspěch je totiž prý vykoupen pokračujícím hospodářským strádáním problémových, zejména periferních evropských zemí. Tato kritika obnažuje rozpor, jenž je latentní v samé podstatě evropské ekonomické integrace: v kontextu stále do značné míry národnostně definovaného kontinentu, jehož jednotlivé národy vystihuje specifická „duše“ a historická zkušenost, leckdy tyto hodnotově zabarvené aspekty poměrně ostře vystupují proti „racionálním“ a technokratickým argumentům Bruselu či mezinárodních organizací.
Pilíř válečného běsnění Národnostní specifika často zanechávají svůj otisk i v podobě upřednostňované podoby hospodářské politiky. Ta je konkrétně v Německu úzce spjatá s uplatňováním doktríny takzvaného ordoliberalismu. Ordoliberální smýšlení lze ve vší stručnosti vystihnout jako přesvědčení, že tržní ekonomika může přínosně fungovat pouze v rámci sociálního a hospodářského rámce, který bude robustní natolik, aby zajistil vysoce efektivní konkurenční boj; garantem vhodného právního, společenského a etického rámce je přitom stát, jenž má regulovat trh takovým způsobem, aby se v důsledku choval jako dokonale konkurenční. Duchovní otcové ordoliberalismu, například Walter Eucken, byli přesvědčeni, že nástup nacismu mělo na svědomí ve velkémíře postupně stále zřetelnější popření konkurenčního trhu, jež započalo někdy za Bismarcka a vrcholilo za Hitlera, kdy německá ekonomika byla již průmyslovými kartely a monopoly doslova prorostlá. Tato korporativistická struktura německé ekonomiky představovala, jak známo, stěžejní pilíř celého nacistického běsnění.
V poválečných dekádách ovlivnil ordoliberalismus politiky, kteří jsou označováni za strůjce pověstného německého hospodářského zázraku. Jeho principy zůstávají v německé psýché zakořeněny dodnes. Hlásí se k nim například Jürgen Stark, někdejší dlouholetý viceprezident Bundesbanky a posléze, do roku 2011, člen výkonné rady Evropské centrální banky (ECB). Ten označuje za „trvalý zdroj inspirace ve svém profesním životě“ jeden ze základních Euckenových spisů – Grundsätze der Wirtschaftspolitik. Stark si z Euckenova díla, vydaného posmrtně roku 1952, bere přednostně poznatek, že tržní ekonomika může vzkvétat jen při splnění určitých podmínek, z nichž na první místo klade cenovou stabilitu.
Není tedy zřejmě náhodné, že když v roce 2011 – takřka tři roky před vypršením mandátu – odstoupil z výkonné rady ECB, otevřeně kritizoval program banky spočívající v odkupu dluhopisů těch zemí eurozóny, které se v souvislosti s finanční a dluhovou krizí dostaly do vážných ekonomických potíží: „Problematické je to, že odkupem jsou ovlivněny úrokové sazby dluhopisů dotčených zemí, a odkupy tudíž mají fiskální efekt. Z hospodářských dějin totiž víme, že když centrální banka ve významné míře financuje státy, vede to vždy k pohromě. Končí to inflací a ve výsledku i ekonomickou a sociální nestabilitou.“ Několik měsíců před Starkem odstoupil z výkonné rady ECB jeho kolega a krajan Axel Weber, v té době dokonce vážný kandidát na post prezidenta ECB. Banku kritizoval z podobného důvodu jako Stark.
Ordoliberálové vs. Keynes Specifický postoj německých centrálních bankéřů a celé řady ekonomů vůbec je evidentním důsledkem ordoliberálních inklinací. Koncept německého centrálního bankovnictví, s jeho důrazem na nezávislost na vládních orgánech a cenovou stabilitu, bývá dáván do kontrastu s přístupem k centrálnímu bankovnictví zosobněným Johnem Maynardem Keynesem, který kupříkladu neklade takový důraz na nezávislost centrální banky a který je typický třeba pro Francii nebo Velkou Británii. Pozoruhodná je v této souvislosti práce dvou ekonomů z Centra pro ekonomiku v nizozemském Nijmegenu, v níž analyzují Weberova veřejná vystoupení z let 2010-2011 a porovnávají je s projevy Jeana-Claudea Tricheta, tehdejšího prezidenta ECB, ve stejném krizovém období. Na základě získaných dat konstruují myšlenkové mapy obou protagonistů. Jedním pólem jim je „smýšlení ordoliberální“ a druhým „smýšlení keynesovské“. Uzavírají, že „Weber je jasným a nezpochybnitelným stoupencem ordoliberálního přesvědčení, zatímco Trichetovy náhledy vykazují ordoliberální tendence v mnohem menší míře“. Tento rozpor přitom považují za stěžejní příspěvek k vysvětlení názorových střetů, k nimž v dané době mezi vrcholnými představiteli ECB evidentně docházelo a které nejspíše byly skutečným důvodem jak Weberovy, tak Starkovy rezignace.
Silná vyhraněnost německého ekonomického smýšlení je zjevná. Aprojevuje se pochopitelně nejen ve sféře centrálního bankovnictví, nýbrž i v dalších oblastech hospodářské politiky. I v těch, které jsou nyní terčem mezinárodní kritiky. Důraz na výdajovou střídmost a na export, stejně jako specifické reformy trhu práce (jež umožňují Německu udržet si konkurenční cenu práce i vrámci soupeření s takovými zeměmi, jako je Čína) jsou jen dalšími projevy ordoliberálních tendencí.
K ordoliberalismu Německo dospělo v reakci na bolestivou a osudově tragickou zkušenost s korporativistickým státem, kterou v té samé podobě žádný jiný národ nesdílí. A ordoliberalismem ovlivněné reformy bezesporu uspěly a prospívají. Tyto dva poznatky by měly postačovat k tomu, aby mohla být za scestnou označena kritika německé hospodářské politiky zvenčí. Tato kritika, byť možná znějící „racionálně“, se neopírá – nemůže opírat – o specifickou zkušenost německé „duše“.
Vyšlo v Lidových novinách.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.