Připravme se na 3D robotickou revoluci, která dá lidem práci nového druhu
Jeden čas, a není to tak dávno, se zdálo, že slovo „robot“ má léta své největší slávy za sebou. Děti se postupně přejedly všeho, nač pasovalo původní Čapkovo pojmenování, počínaje robotem Emilem a konče hrdiny japonských počítačových her. Dospělí si zase tak nějak uvykli, že vlastní kuchyňského robota a že v produkci řady druhů zboží, jež zakoupí v nejbližším obchodním centru, má tak či onak prsty nějaký ten robot, rozuměj automatizovaný stroj. Poslední dobou je ale stále patrnější, že to všechno byla pouhá předehra. Stavba hradu z lega Vstupujeme do věku, kdy budou roboti běžně řídit auta, obchodovat s cennými papíry či diagnostikovat choroby. Nebo trojrozměrně tisknout. Ve své aktuální studii označuje americká banka Goldman Sachs trojrozměrný tisk za technologii, která nejspíše způsobí „kreativní destrukci“ věru globálního rozměru. V rámci 3D tisku lze totiž na základě digitálního modelu zhotovit fyzický předmět takřka jakéhokoli tvaru. Výroba prostřednictvím trojrozměrného tisku je procesem přídavným, kdy jsou na sebe postupně pokládány jednotlivé vrstvy materiálu různých forem a podob. V tom spočívá zásadní odlišnost od tradičních, strojních výrobních technik, které spočívají převážně v postupném odstraňování, nikoli přidávání materiálu – například obráběním. 3D tisk je tedy nesmírně efektivní technologií, jelikož významně snižuje množství odpadu vznikajícího při výrobě. Toto množství přitom není nikterak malé: tradiční výrobní techniky současnosti nejsou s to zužitkovat až devadesát procent nákladného výrobního materiálu, například titanu. Zatímco tradiční výrobní techniky lze vystihnout jako stavbu hradu z písku kdesi na pláži, 3D tisk si lze představit jako stavbu hradu z článků stavebnice lego.
Trojrozměrný tisk dosud sloužil zejména k produkci prototypů, v současnosti však stále častěji bývá užíván i k výrobě řadových finálních produktů, například nábytku či kuchyňských doplňků. Existují však už i plány na trojrozměrnou výrobu leteckých motorů nebo třeba celého domu. Goldman Sachs odhaduje, že trh s produkty 3D tisku, jehož objem v současnosti činí 2,2 miliardy dolarů, nabobtná do roku 2021 takřka pětinásobně, do velikosti 10,8 miliardy dolarů. Robotická revoluce, jež je už na dohled, bude charakteristická tichými továrními halami, v nichž robotické 3D tiskárny budou bez ustání, dnem i nocí, chrlit precizně přesné, prvotřídní výrobky, aniž by bylo potřeba jediné lidské ruky. Obroda tedy nečeká jen výraz „robot“, nýbrž též slovo „luddité“. Původní luddité utvořili ve Velké Británii 19. století hnutí, jež se specializovalo na ničení mechanizovaných tkalcovských stavů. Braly totiž lidem práci. Podobně ji vezme 3D tisk. Pro řadu lidí bude robotická revoluce noční můrou, neb destruuje jejich pracovní kariéry a načas také životní osudy. Ne nadarmo však ekonomové hovoří o destrukci kreativní. Něco starého skončí, aby nové mohlo vzniknout. Úspěšní podnikatelé robotické revoluce se zařadí po bok Billa Gatese, Marka Zuckerberga a dalších, a především – dají lidem práci. Práci nového druhu. Právě v tom spočívá kreativní destrukce. Na tu robotickou je rozumné připravit se již nyní.
Zásadní otázkou pochopitelně je, jak se vlastně připravit. A kdo se vůbec má připravovat. Sociologové často hovoří o takzvané generaci Y, tedy o jedincích narozených zhruba mezi roky 1982 a 2004. Ti sdílí vzorce chování a hodnotové žebříčky podstatně odlišné od předchozích generací. Tato odlišnost plyne v prvé řadě z reakce zástupců generace Y na technologické a ekonomické změny spjaté s nástupem „věku internetu“. Lze tedy říci, že generace Y je generací dětí internetové revoluce. Dost možná však, že jedinci narození zhruba po roce 2004 už budou náležet k jiné generaci, ke generaci dětí robotické revoluce. Univerzálové V současnosti je poměrně populární zaklínat se snahou o renesanci technického vzdělání. Dokonce i Rusnokova vláda jmenovala ve svém programovém prohlášení „posílení technického vzdělání“ jako klíčový prostředek úsilí o oživení tuzemské ekonomiky. Ponechme stranou otázku, jakými mechanismy by vlastně vláda mohla docílit toho, aby si náctiletí volili ve vyšší míře právě technické obory. Volba profesního směřování je přece primárně, a takřka výhradně, věcí příslušného jednotlivce či jeho blízkých, jimž trh práce jako takový poskytuje dostatek informací o šanci na uplatnění v tom a tom oboru a do značné míry i o finančním ohodnocení, jež lze očekávat.
Předpokládaný nástup robotické revoluce ovšem do značné míry změní podobu opravdu užitečného technického vzdělání. Ti z narozených po roce 2004, kteří vsadí na technické vzdělání v jeho tradičním pojetí – tj. technické vzdělání, jež lze uplatnit při tradičních, strojních výrobních postupech, mohou snadno zplakat nad výdělkem. Doslova. Vzdělání strojního inženýra – jeden příklad za všechny – zkrátka nemusí být žádným ternem. Naopak programátoři, softwaroví vývojáři a další IT specialisté se svým technickým vzděláním obstojí. Právě oni totiž budou robotům „vdechovat život“ – prostřednictvím sofistikovaných algoritmů. A budou o to úspěšnější, oč širší budou mít rozhled.
Opravdovým ternem budoucnosti bude kvalitní technické vzdělání takové, jež bude uplatnitelné i v éře robotické revoluce, které bude snoubeno s výtečným osvojením si „soft“ dovedností a jazykových znalostí. Takto vybavený člověk, svým způsobem „univerzál“, nejen že bude disponovat odpovídajícím vzděláním, jež mu umožní „jít s dobou“, leč navíc bude schopen díky „soft“ dovednostem a jazykovému vybavení uspět v podnikatelské či obchodní činnosti, a kreativně tak zaplnit bezpochyby překotně vznikající mezery na trhu.
Vyšlo v Lidových novinách.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
