V posledním textu autor blogu nadhodil ožehavé téma. Pojal jej jako argumentaci z hlediska ekonomie, jež mu přijde nepřesvědčivější. Živá diskuse, již text rozproudil, bývá, je-li vedena inteligentními lidmi, obohacující, a nejinak tomu bylo v tomto případě.
Aby poskytl další potenciálně podnětné argumenty, zabrousí nyní do sfér nikoliv ekonomie, nýbrž historie – nejprve sdělí (vlastní) postřehy z let devadesátých, a poté se podívá ke kořenům drogové prohibice, jež živě rašily rovněž v letech devadesátých, ovšem o století dříve.
Exkurse prvá – 1990‘s: Říkejme mu Lukáš. Je mu čerstvých „náct“, průměrný hoch, a v televizi zírá – tak jako každé úterý – na jeden z mála koukatelných pořadů (nova je tou dobou stále ještě jen vesmírný útvar).
Tu slyší mudrovat MUDr. Cimického nad děsivě mrzačící návykovostí drog, které hrozí podmanit si po pádu zrezivělé železné opony celé Českoskolevsko – „Stačí jediná dávka a…“. Ty věty znějí Lukášovi v hlavě ještě dnes. Provázejí ho již téměř dvě desetiletí. Ochránily jej, když v pozdějších „nácti“ slyšel vtíravě pomlaskávat – „Nechceš něco?“ – podivné balkánce ve vestibulu stanice metra Náměstí Republiky, a i tehdy, když, později, na živo shlédl sjíždění bílých lajn pohublými kráskami, jev, jejž dosud znal jen z detektivek Novy, nyní už nikoliv pouze vesmírného útvaru.
„Stačí jediná dávka a…“ – ta slova, je přesvědčen Lukáš, slyší náctiletí nesčetněkrát – v televizi, na netu, od učitelů, rodičů, ba i spolužáků. Ve věku „nácti“ je jen na něm, je jen na ní, jak se s nimi popere.
Buď si je vytesá do erbu svého vzorce chování coby neochvějnou konstantu, nebo ji občas – zvláště, je li obklopen těmi, na něž hodlá učinit dojem (třeba pohublými kráskami), „peer effect“ je silný a trvalý svůdce – pozapomene, přičemž ovšem nikdy nesjede do temné škarpy nezvládnuté závislosti, anebo lajničkám či houbičkám fatálně propadne.
Jinými slovy, kdo si chce drogu najít, vždy si ji najde (ačkoliv dnes již patrně jinde než na Náměstí Republiky) – konec konců záleží pouze na vědomí každého jednotlivce, kam věc nechá zajít. O nebezpečí dobře ví. A nelze se ubránit dojmu, že chuť jít do tohoto nebezpečí stoupá přímo úměrně s tím, jaký odér drogy – kvůli represím – získávají.
Exkurse druhá – 1890‘s: Jelikož první exkurse se nevymaňuje z kontur dojmů a pocitů, zavání introspekcí či dokonce chybou indukce, stojí za pokus historicko-popisný výlet ke kořenům drogové prohibice.
„Historické kořeny dnešní drogové prohibice mohou být vystopovány na počátku 20. století ve Spojených státech amerických, kde nově vzniklá protidrogová politika mela sloužit ke třem hlavním cílům: k získání ekonomické kontroly nad opiovým obchodem v Asii, k postihu imigrantů a jejich návyků a k pomoci zregulovat a následně zmonopolizovat obchod s drogami jen pro atestované lékaře. Ve všech těchto třech bodech se pak mohli jednotliví státní představitelé opřít o podporu ze strany náboženských hnutí a jiných organizací volajících po mravním životě,“píše ekonom Pavel Písař ve skvělé studii Ekonomie, stát a drogy.
Tamtéž stojí: „S jistou mírou nadsázky můžeme říci, že drogy existují na tomto světě stejně tak dlouho jako samotné lidstvo. Jejich užívání bylo spojeno se životem lidí stejně těsně jako např. jídlo, pití nebo sex. Drogy se užívaly ve všech dobách od antické civilizace až po současnost (dalo by se říci, že čím vyspělejší civilizace byla, tím více měla drog a lidí, kteří je konzumovali) a ve všech částech světa (např. opium bylo známo v oblasti Asie již před více než šesti tisíci lety, stejně tak žvýkání koky mezi andskými Indiány má tisíciletou tradici).
Drogy byly součástí mnoha rituálních, iniciačních nebo náboženských obřadů a v řadě případů sloužily i pro lékařské účely (např. opium bylo užíváno při léčbě malárie, úplavice, tetanu, při porodních bolestech apod.). Některé drogy jako opium, kokain nebo marihuana byly dokonce v minulosti považovány za všeléky. Všechny tyto drogy pak byly legálně dostupné a široce užívané ještě na počátku 20. stol. (např. kokain byl na konci 19. stol. jednou z hlavních přísad Coca-Coly).
Co se stalo tak zásadního na sklonku předminulého století, že se svět slepě vrhnul do svírajícího náručí drogové prohibice? Za vším hledej (hlavně) peníze.
Čína byla zajímavý trh už v 19. století. Po dvou opiových válkách (autor blogu o nich již psal) získala monopol na obchod s opiem Velká Británie. Britové vydělávali závratné sumy. Američané – získali roku 1898 po válce se Španělskem Filipíny, bránu na asijské trhy – nechtěli zůstat stranou. Legálně ale neexistovala žádná možnost, jak narušit lukrativní monopol Britů pro obchod s opiem.
Američané se rychle dovtípili, že vládcům střední říše „nehorázné“ britské zisky na Číňanech samotných rovněž nedělají dobro na duši. Začali tedy vystupovat lísavě, úlisně i puritánsky – jako ti, co jediní chtějí pomoci Číně s opiovou patálií. Ve skutečnosti toužili Britům překazit výnosné kšefty a uzmout větší kus v pomyslném koláči mezinárodního obchodu.
Roku 1911 tyto snahy dovedly vedoucí činovníky zúčastněných velmocí k jednacímu stolu v Haagu. Britové se nechtěli vzdát výnosného opia jen tak, pro krásné oči americké. Vymínili se na oplátku zákaz obchodu s morfinem, heroinem a kokainem. Prostřednictvím The Hague Convention z roku 1912 se pak, poprvé v historii lidstva, zúčastněné národy shodly na kontrole mezinárodního obchodu s řečenými drogami. Brána ke globalizované prohibici drog, jak ji známe dnes, se otevřela.
Proč se tato brána otevřela tak lehce, vězí ještě v dalších příčinách. Drogy byly s oblibou využívány jako nástroj rasové segregace. Zákon San Francisco Act z roku 1875 předznamenal drogovou prohibici – týkal se ale pouze čínských přistěhovalců, ekonomické hrozby pro americký trh práce. Těm bylo pokuřování opia v katastru města zakázáno. Bylo to v době, kdy třeba kokain v Coca-Cole mohly popíjet i malé děti a byl k dostání na každém stánku, kdy morfin či opium bylo k mání levně v kdejakém obchodu s potravinami.
Posléze ke svému přispěla pověra, jež ovšem vstoupila v notorickou známost, že „cocaine crazed Negroes“ (viz dobový článek z New York Times v tomto duchu) – černoši prý po požití kokainu oplývají nadčlověčím svalstvem a lačně se vrhají na bělošské ženy s jediným cílem – znásilnit je.
Potírání drog bylo tedy prvotně v zájmu bílé rasy, postupně vykrystalizovala její podskupina, „bílé pláště“, jež zákonem z roku 1906 získala monopol nad drogami. Jelikož, jak je zmíněno, byly drogy k mání všude, lékařskému stavu unikaly tučné zisky z účinných léků. Právě roku 1906 si lékařská lobby vymohla zákonnou úpravu, jež zaručila, že lid získá a zaplatí třeba opium již pouze u nich, na předpis, a nikoliv mnohem levněji na stánku.
Thomas Szasz v knize On Liberty and Drugs píše, že „s rozvojem vědy na Zemi převládl terapeutický stát, ve kterém víru nahradilo vědecké poznání, duchovní byli nahrazeni lékaři, dominantní hodnotou přestali být bohové, ale stalo se jím zdraví a zlo se pak z představy o ďáblech ztělesnilo do nebezpečných drog.
Zatímco v teokratickém státě byli duchovní odděleni od běžných občanů a představovali vyšší morální autority, tak v terapeutickém státě, který se začal formovat v západní civilizaci v druhé polovině 19. stol., se těmito vyššími autoritami stali lékaři. Jen ti tak získali, skrze povolení od politiků, přístup k drogám a mají tu moc předepisovat je ostatním lidem (stejně jako měli v minulosti jedině duchovní moc prodávat odpustky hříšníkům) a spolu s politiky mají také jako jediní moc nařizovat, které drogy jsou terapeutické a které již toxické (příkladem může být definice tabáku jako zemědělského produktu a marihuany nebo opia jako nebezpečných drog).“
Odtud již bylo jen kousek k tomu, aby do hry vstoupily „černé pláště“, čili náboženští představitelé, již o drogách začali kázat coby o nástroji samotného Ďábla. Tyto názory byly velmi vlivné, nezapomeňme, že právě silně věřící a církevní hodnostáři roku 1919 v podstatě prosadili i alkoholovou prohibici.
A výsledky drogové prohibice? Slovo má opět Pavel Písař (odkazy na zdroje dat a prameny tamtéž): „James Ostrowski v této souvislosti píše, že užívání narkotik nebylo nikdy tak rozšířené před prohibicí, jako je dnes. Například v roce 1914, tedy v roce, kdy byla uzákoněna první kontrola nad drogami, bylo v USA přibližně jen 20tisíc běžných uživatelů kokainu. O sedmdesát let později stoupl tento počet na bezmála 2 miliony.
To tedy znamená, že s více než dvakrát tak velkou populací žijící v USA oproti roku 1914, se procentní míra uživatelů kokainu, i pres veškeré snahy prohibice, zvýšila o více než 4 000 procent! V roce 1960, tedy před vyhlášením obou drogových válek, měly dále jen čtyři miliony Američanů nějakou zkušenost s drogami, v současnosti toto číslo přesáhlo již 74 milionů.
I přes veškeré drogové represe tak znovu došlo k neobyčejnému nárůstu počtu uživatelů drog. V absolutních hodnotách je pak odhadováno, že v roce 2000 bylo v USA spotřebováno drogovými uživateli přibližně 260 tun kokainu a 13,3 tun heroinu, přičemž Američané podle těchto odhadů utratili přibližně 36 miliard dolaru za kokain, jedenáct miliard za marihuanu, deset miliard za heroin, 5,4 miliardy za methamfetamin a 2,4 miliardy dolarů za ostatní nelegální substance.
V realitě tak můžeme být svědky velmi paradoxní situace, kdy se drogová prohibice naprosto minula se svým cílem omezit užívání a prodej drog, a naopak za dobu jejího působení došlo k neuvěřitelnému nárůstu v počtu jak samotných uživatelů drog, tak i obchodníků s nimi. Spojené státy se tak paradoxně staly, přestože jsou nejsilnějším vymahatelem drogové prohibice na světě, i největším světovým konzumentem drog.“
Proč tomu tak je, a být musí, odhalují ekonomické zákonitosti, jež autor blogu v popsal v minulém, v úvodu zmiňovaném textu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
