Propukající dluhová krize bude nevyhnutelným pokračováním předchozí finanční krize. I na dluhové krizi však lze vydělat. Už dnes z ní těží podnikový sektor, jemuž se zlevňuje úvěr.
Historie se opakuje. Včerejší finanční krize se transformují do dnešních krizí vládního dluhu. Státy totiž sanují ztráty bank a dalších finančních institucí jinými slovy: soukromé ztráty se „zespolečenšťují“.
„Veřejný dluh stoupá po finanční krizi v průměru o osmdesát procent během tří let,“ říká Kenneth Rogoff, bývalý hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu a profesor ekonomie na Harvardově univerzitě. Pokud to tentokrát nebude jiné, vyústí prý finanční krize z let 2007-2009 nejen do krize státního dluhu, ale přivede též některé státy na pokraj bankrotu – k vyhlášení platební neschopnosti.
Důvod, proč by to mělo dopadnout jinak, podle Rogoffa neexistuje popsaný cyklus byl patrný už v Anglii čtrnáctého století, argumentuje tento ekonomický myslitel v nové knize, provokativně nazvané Tentokrát je to jiné, jíž je spoluautorem.
Británie jako Řecko
Z Rogoffova rozsáhlého historického výzkumu plyne, že tak jako po zimě dříve či později přijde jaro, po finanční krizi musí přijít dluhová krize. Ostatně už dnes je tu řada horkých adeptů a zdaleka nejde jen o hojně medializované případy z poslední doby, tedy Dubaj a Řecko. Humbuk, jenž se spustil kolem zadlužení těchto dvou států, z globálního hlediska nepříliš významných, přehlušuje varování těch, kteří upozorňují na obdobné problémy v mnohem důležitějších ekonomikách. „Britské problémy jsou v jistých ohledech podobné těm řeckým,“ říká pro TÝDEN duchovní otec eura Robert Mundell, laureát Nobelovy ceny za ekonomii. „Londýnská vláda utrácí, nač dlouhodobě nemá, Britové mají tudíž také fiskální problém jako Řekové.“ Agentura Moody´s, která známkuje schopnost jednotlivých zemí splácet dluh, nedávno varovala, že může v tomto směru snížit rating nejen Velké Británii, ale i Spojeným státům americkým. Vládám těchto klíčových světových ekonomik by se pak splácení dluhu notně prodražilo. „Rozpočty bobtnají po celém světě, třeba v Japonsku je to ještě horší: podíl tamního dluhu k celkovému produktu činí 180 procent,“ upozorňuje Mundell.
Spořiví Japonci
Dluhové problémy špičkových ekonomik světa mohou na kapitálových trzích zvýšit zájem o rizikovější aktiva, jako jsou akcie či vysoce úročené dluhopisy. Soudí tak Randall Forsyth v aktuálním vydání časopisu Barrons. Například obavy z kynoucího japonského dluhu podle něho mohou vést k oslabení jenu. Japonská měna je nyní až příliš silná, což škodí tamním vývozcům, kteří se tak dostávají do nevýhody třeba i vůči čínským konkurentům. Japonský jen totiž v posledních měsících zhodnocoval ještě více než americký dolar, na nějž je čínská měna nyní (na podhodnocené úrovni) zavěšena čínský export tedy zdražuje pomaleji než vývoz japonský. Až se svět začne konečně obávat o schopnost Japonska dostát svým závazkům, které jsou v poměru k jeho ekonomickému produktu ještě vyšší než ty řecké, tamní vývozci se spíše zaradují.
Proč by se Japonsko mohlo zadlužit ještě více než Řecko, aniž tím zatím -znervóznilo globální investory? Tamní vláda si půjčuje od svých vlastních občanů, nikoli v zahraničí. Japonci totiž mají ve zvyku vytvářet značné úspory, z nichž pak půjčují vlastní vládě to se vyplatí, i když výnosy z japonských dluhopisů nejsou kdovíjaké. V zemi panuje deflace, a když ceny klesají, spokojí se lidé i s velmi nízkými výnosy z držby dluhopisů. Jenomže ani japonská spořivost už není, co bývala. Zatímco počátkem osmdesátých let Japonci uspořili v průměru 17 procent svého příjmu po zdanění, nyní odkládají stranou jen nějaká čtyři procenta, jak vyplývá z údajů banky Société Générale. Důvodem je v prvé řadě rapidní stárnutí japonské populace; starší lidé spíše utrácejí, než spoří.
Lze očekávat, že dříve či později dojde globálním investorům trpělivost i s Japonskem. Oslabení jenu uvítají burziáni, kteří milují ten druh transakcí, pro něž se vžilo označení „carry obchody“. Oč jde? Investovat v jenech, jakmile už si je jednou půjčíte, lze totiž prakticky zadarmo, neboť japonská centrální banka drží už dlouhá léta klíčové úrokové sazby v podstatě na nule. Lákavou investicí tak je například nákup australských dluhopisů vynášejících čtyři procenta právě v japonské měně; investoři pak profitují z rozdílu v úrokových sazbách půjčují si „za nulu“, investují „pro čtyři“. Když se takzvaně „zapákují“, tedy investují do zmíněných „carry obchodů“ vysoký podíl vypůjčených prostředků, své poměrně bez-pracné zisky dále násobí. Silná japonská měna však „carry obchody“ znevýhodňuje, protože zvyšuje náklady na samotné prvotní vypůjčení si japonské měny.
Dobrota a žebrota
Dluhová krize může prostřednictvím „carry obchodů“ zvýšit nejen zájem o akcie japonských vývozců či o australské dluhopisy, ale vést též obecně k růstu zájmu o firemní dluhopisy. To už se ostatně děje. Firmy a podniky si vypůjčují nejlevněji od roku 2007, kdy finanční krize propukla.
Světoví investoři už totiž začínají chápat, že ani nákupy státních dluhopisů zemí, jako jsou již vzpomínaná Velká Británie či USA, nemusejí být tak bezpečné jako dříve. Investují proto ve zvýšené míře právě do alternativních, podnikových dluhopisů, jejichž ceny tak stoupají a výnosy z nich klesají pro firmy je tudíž méně nákladné si půjčovat. Výnos, který investoři do podnikových dluhopisů požadují, v porovnání s tím, jejž by rádi utržili za držbu amerických dluhopisů, proto klesl v druhé polovině března na nejnižší úroveň od listopadu 2007.
S jistou nadsázkou tak lze zvolat: „Pro dobrotu na žebrotu!“ Vlády během finanční krize vytáhly soukromý sektor z bryndy, vzaly na sebe bankovní ztráty. A trhy se jim odvděčí tím, že se od nich odvrátí právě ve prospěch soukromého sektoru. Je to logické: trhy se odklánějí od dlužníků. A vlády už nikdo sanovat nebude. Konečný účet zaplatí daňový poplatník.
Vyšlo v Týdnu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
