Těžko bychom hledali vlakový spoj, jenž změnil běh světa více než ten, který se večer 22. listopadu 1910 vydal z Hobokenu v New Jersey směrem na Jekyll Island ve státě Georgia. Novináři na hobokenském peronu tehdy jen nechápavě kroutili hlavou, co že to doboví vrcholní bankéři a jiní prominenti – v takové koncentraci – jedou řešit. Nechyběl senátor Nelson Aldrich, finančník Paul Warburg, Henry Davison – považovaný za osobního emisara Johna Pierponta Morgana, nejmocnějšího bankéře Ameriky té doby – a ani lidé z okruhu ropného magnáta Johna Davisona Rockefellera.
Týdenní tajnosnubná jednání zrodila Národní rezervní plán, jenž se stal základem Zákonu o federálním rezervním systému. Ten byl Kongresem přijat velmi hbitě 23. prosince 1913 během takzvaného „vánočního (schvalovacího) masakru“. Proč tak narychlo a o svátcích? Veřejnost i řada politiků měla vážné pochyby o legislativě, jež de facto utváří centrální banku a kterou tak vehementně prosazují bankéřské kruhy.
Federální rezervní systém je množinou dvanácti rezervních bank rozesetých po Spojených státech, přičemž ovšem ta zdaleka nejdůležitější je newyorská, vzdálená jen pár kroků od Wall Streetu. Některé prameny – nebrané však oficiálními kruhy příliš vážně – vypichují fakt, že údajní akcionáři této pobočky (finanční ústavy náležící klanům Warburgů, Rockefellerů*, ba i Rothschildů a další) mají takovou sílu, aby určili, kdo bude šéfem Fedu (předsedou Rady guvernérů), jejž oficiálně jmenuje americký prezident. Důležitým orgánem v rámci Fedu je ještě Federální poradní výbor, který se čtyřikrát ročně schází se zástupci Rady guvernérů, aby radil v otázkách monetární politiky, a který je plný významných jmen ze světa bankovního byznysu.
Milovníci konspiračních teorií – a tohoto filmu – mají za to, že staré bankéřské rodiny, které stály u založení Fedu, získaly monopol na tisk amerického dolaru a je v jejich zájmu, aby Amerika vstupovala a iniciovala války, jelikož si pak Bílý dům musí od Fedu o to více půjčovat – na úrok, samozřejmě.
I mnozí ekonomové (ti mimo hlavní proud) – nikoliv tedy jen konspirační teoretici – upozorňují na skutečnost, že když se tisknou peníze, což je inflační, nejméně je poškozen (nejvíce zvýhodněn) ten, kdo s novými penězi nejdříve kupuje za staré ceny, tedy vláda a velké banky typu JPMorgan Chase. Proto mohli mít bankéři zájem na monopolizaci a centralizaci peněžní emise. Utužili tak svoji moc.
A ekonomové hlavního proudu? Ti mají Fed, poněkud nudně, za vládou zřízený ekvivalent centrální banky.
Tak si vyberme.
*) Poslední žijící vnuk Johna Davisona Rockefellera, David, nevypadá, že by byl zrovna voličem Rona Paula, libertariánského kandidáta na prezidenta USA pro letošní volby, který je tvrdým kritikem Fedu a požaduje jeho faktické zrušení**. Zato Bena Bernankeho, šéfa Fedu, pozval v červnu na další ročník setkní skupiny Bilderbergu, mýty opředené seance těch nejmocnějších na Zemi.
**) V čemž není sám.
A další možná přibudou. Zvláště když se Fed bude zdráhat poskytovat jisté informace. Například tu, čím mu ručí banky, jimž v rámci nynějších sanací rozpůjčoval půldruhého bilionu dolarů. Banky by totiž koneckonců ručily daňovým poplatníkům. Fed kvůli tomu zažalovala agentura Bloomberg, která je v majetku mocného muže – starosty New Yorku.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.