Tak nám Řecko odpojili od kapaček. Po více než osmi letech prakticky soustavného napojení na záchranné penězovody mezinárodních věřitelů se země staví na vlastní nohy. Skončila tedy největší finanční sanace dějin. Objem celkové finanční pomoci Řecku na konci loňského roku odpovídal po úpravě o inflaci 33násobku finanční pomoci Německu v rámci poválečného Marshallova plánu. Drtivá většina Řeků se bude na splátky záchranných půjček skládat už celý svůj další profesní život. Poslední sanační euro Atény splatí roku 2060. Největším věřitelem Řecka je Německo, a to skrze Evropský stabilizační mechanismus. Tomu Atény dluží 204 miliardy eur. Berlín je se zhruba 27procentním podílem největším akcionářem mechanismu, na němž se kapitálově podílí země eurozóny.
Dluží nám 3,8 miliardy
Ovšem za Řecko platíme i my, Češi. Mezinárodnímu měnovému fondu Atény aktuálně dluží zhruba 32 miliard eur. České republice náleží v Mezinárodním měnovém fondu členský podíl ve výši 0,46 procenta, tudíž Řecko „dluží“ prostřednictvím fondu České republice zhruba 3,8 miliardy korun.
Necelé čtyři miliardy korun jsou z hlediska velikosti tuzemského rozpočtu přijatelnou cenou za naši solidaritu. Za Řecko ovšem i Češi platí ještě navíc nepřímým způsobem. Třeba český důchodce má už řadu let chabě úročené své celoživotní úspory. Kdyby však nebylo třeba zachraňovat před bankrotem Atény (ale například i Řím) a udržovat alespoň základní standard řeckého (či italského) důchodce, měl by český penzista daleko vyšší úročení svých úspor. Měl by i znatelně více peněz, třeba o tisícikorunu měsíčně, záleží na výši úspor. To neplatí jen pro české důchodce, ale pro všechny občany Česka a dalších evropských zemí, kteří spoří. Ti všichni mnohem nižším úročením svých úspor „platí“ – nepřímo a „neviditelně“ – záchranu Řecka před bankrotem. Jednotná měna euro v sobě totiž má zabudován skrytý mechanismus solidarity. Tím, že bude mít německý důchodce hůře úročené úspory, umožní, aby řecký (či italský nebo třeba portugalský) systém sociálního zabezpečení nezkolaboval.
Berlíňané se bouří
Německo, pokud by stále platilo markou, bude mít dnes znatelně vyšší úrokové sazby, které by si z pozice silné ekonomiky mohlo dovolit a jež by byly i žádoucí. Třeba z toho důvodu, aby se nepřehříval německý trh s nemovitostmi, který se ve skutečnosti přehřívá tak, že se třeba Berlíňané bouří proti vysokým cenám bydlení. Jenže Německo, jak známo, platí eurem. Musí se tedy solidárně ohlížet na nejslabší články eurozóny, jimiž jsou země jižního křídla v čele s Řeckem. Každý řetěz je jen tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek. A každá měnová unie si může dovolit jen takové úroky a jen takové úročení úspor, které si může dovolit její nejslabší ekonomika.
Český důchodce
Co to má však společného s českým důchodcem? Ten je na tom podobně jako jeho německý protějšek. Bohužel ne ve výši penze, ale v nízkém úročení svých úspor. Česká národní banka se totiž úrokovými sazbami, které nastavuje, nemůže příliš vzdálit od sazeb, jež pro eurozónu – včetně Německa či Řecka – nastavuje Evropská centrální banka. Už dnes je rozpětí mezi sazbami ČNB a ECB poměrně vysoké. To umetá cestičku potenciálnímu, až příliš velkému nežádoucímu posílení české koruny vůči euru, které by sice přivítali čeští „dovolenkáři“, avšak konkurenceschopnost českých exportérů by se tím podlomila. To znamená, že pokud jsou v Německu a v eurozóně úroky nízké, zachraňující před bankrotem Atény, musí být nízké úroky i v Česku. S eurozónou jsme značně obchodně provázáni, i když neplatíme eurem.
Země jako Řecko nesmírně získávají z toho, že Evropská centrální banka již přes deset let všemožně snižuje úrokové sazby. Bez toho by zejména země jižního křídla eurozóny, tedy vedle Řecka i Itálie, Španělsko, Portugalsko a Kypr, jen za loňský rok zaplatily na úrocích v přepočtu minimálně skoro o dva bilióny korun více! Odpojení Řecka od kapaček znamená, že si Řecko už od dalších států eurozóny nebude půjčovat za hezký úrok ve výši necelého jednoho procenta. Místo toho se bude muset obrátit na finanční trhy a půjčovat si, jak je běžné, tedy vydáváním dluhopisů. Třeba z desetiletého dluhopisu musí dnes Atény platit úrok více než čtyři procenta, tedy více než čtyřnásobek v porovnání se stavem „na kapačkách“. Pokud by však neexistovala popsaná skrytá pomoc, které se účastní třeba i český penzista, budou Atény platit prostě ještě mnohem a mnohem vyšší úroky, než jsou ona čtyři procenta. Pokud by jim tedy někdo vůbec půjčil.
Socialistické utrácení
Bohužel finanční pomoc Řecku a obecně jižnímu křídlu eurozóny není využívána účelně. Letošní studie amerického Národního úřadu pro ekonomický výzkum uvádí, že osud velké části dosavadní přímé pomoci Řecku, kterou spočítala na 302 miliardy eur ke konci roku 2017, není příliš zřejmý. Studie naznačuje, že šestina této pomoci, konkrétně za 51 miliard, nebyla vynaložena účelně. Řekové prý za ně ve velkém nakoupili nemovitosti v Londýně či Berlíně, čímž tam cenu realit dále vyšponovali. Třeba Berlíňané by tak za pomoc Řecku a obecně jižnímu křídlu platili naráz vícekrát: jednou Řecku přímo, podruhé v podobě vyšších cen bydlení. Z drahého bydlení ovšem viní berlínské developery nebo jednoduše kapitalismus.
Byl to ale naopak socialismus, jenž řeckou tragédii způsobil. Doufejme tedy, že se Řekové a vlastně i my ostatní poučíme, a nebudeme volit rozhazovačné politiky. V Řecku si tyto více či méně zakuklené socialisty volili od 70. let. Korunu všemu nasadili v roce 2015. V zoufalství dovedli k moci odbojné levičáky ze Syrizy. Její ministr financí Janis Varufakis, dodnes miláček levice, ve funkci v první půli roku 2015 řádil tak důsledně, že to aténskou kasu podle výpočtu Evropského stabilizačního mechanismu vyjde na dalších až 200 miliard eur. To je celoroční výkon české ekonomiky!
Kéž bychom si z řecké krize vzali ještě jedno ponaučení: nevěřme „ekonomům“ Varufakisova ražení. Když líbivě páchají „revoluci“ někde za katedrou, fajn, ale když se dostanou k moci, proděláme na nich kalhoty my, naše děti i vnoučata.
Vyšlo v Reflexu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
